Malé zamyšlení
Za tři dny to bude už šest měsíců. Celý půlrok.
Prohlížela jsem si společné fotky, které pořád ukládám v počítači ve složce Historie a necítila žádnou touhu, nával citu, nic (což už teda trvá dva měsíce a já jsem za to nesmírně vděčná). Jen mi hlavou proběhla myšlenka, že to byl člověk mé duši nejbližší. Že o mně věděl úplně všechno. Skutečně. A napadlo mě, jestli tohle ještě někomu dovolím.
Všechna "odhalení" skrytých myšlenek, tajemství a hříchů, které druhému vypovíme, nás činí zranitelnými. Sice se teď necítím ublíženě a vlastně ani neřeším, že toho o mně tolik ví (vím, že by to proti mně nevyužil ... proč taky, že? Už jsem pro něj cizí člověk, jehož jménu se jistojistě vyhýbá ... soudím tak z toho, že ani o své první přítelkyni mluvit nechtěl), ale říkám si, že už k nikomu jinému nechci být tak upřímná, jako jsem byla k němu. Ne že by to byla nějaká jeho výsada, spíše jsem si uvědomila svou chybu. Vlastně jsem byla závislá. Teď mi to připadá až směšné. Mona a závazky? Never ever! Cítím se jako letící pták. Nespoutaně, spokojeně, šťastně.
Nemám jedinou touhu navazovat jakýkoliv vztah. Chci si užívat sama sebe. Nebýt ničím omezena. Dělat si cokoliv, co se mi zlíbí. Už jsem dokonce zapomněla, jak se člověk cítí, když ho má někdo rád ... asi to bylo příjemné, ale zrovna TEĎ je mi to úplně jedno.
