Manio-depressive
Člověk by si myslel, že když před tak krátkou dobou restartoval svůj životní plán, bude po následujících X měsíců v pohodě. Otázkou je, zda-li restart proběhl správně. Mám totiž pocit, že se opět nacházím v bodě těsně před restartem, tentokrát ale bez nejmenší touhy něco změnit. Srpen byl nejlepší měsíc tohoto roku, opětovně jsem našla své nadšení. Cítila se TAK šťastně. A pak přišel říjen. Zbavil mě zdravého rozumu, a pak mi ho zase (zcela nenápadně) vrátil. Z bodu apatie jsem přešla do bodu absolutního nadšení, prošla si sebedestruktivní depresí, na chvíli si oddychla v relativně klidném období a teď jsem na bodě nula čili na cestě zpět k depresi. A je mi to naprosto, ale opravdu naprosto jedno. APATIE. REZIGNACE. Proč bych se vůbec měla snažit?!
Prokrastinace je mrcha. Spolu s dalšími faktory až nemožně zákeřná. Do zdi jsem vykoukala už několik děr. Společensky aktivní, ale duchem v jiné dimenzi. Jeden možný důvod by byl, ale cítím, že tahle smogová vlna překrývá všechno. Dusí mě bez důvodu. A ty maličkosti k tomu jen přispívají.
Mám až po krk všech očekávání ze strany druhých, která se neshodují s mými. Netěší mě úspěchy. Žiju ze dne na dne a myslím jen a jen na Thórův den, because Love gives meaning to our lives. Without meaning there's no life. (Už jenom skutečnost, že ze mně vypadlo TOHLE, je znak naprosté krize!!! Neříkala jsem ještě včera, že láska je jen třešnička na dortu?! Že člověk musí umět žít sám se sebou, a až pak může milovat druhého?! Naučila jsem se za 23 let svého života vůbec něco? Jak je možné, že když se člověk zamiluje, změní svůj názor o 180 stupňů a chová se opět jako idiot?!!! Radši bych si stokrát zlomila nohu než jednou jedinkrát srdce! .... Jsem jen obyčejná husa, která nikdy nedospěje)
Že chci skončit se školou a odletět do Indie má ale jiný důvod. Netýká se prokrastinace. Je banální a pochopitelný. Your are not afraid of people around you - you are afraid of rejection. Jsem nezodpovědná, nevyzrálá, zbabělá a naprosto nepoučitelná. Fackujíc sama sebe, že jsem svému srdci dovolila otevřít se lásce. Že jsem zbloudila, udělala ústupek a vykročila směrem ke zkáze. Pořád jen mluvím o tom, jak od nikoho nic nechci, jak od nikoho nic nežádám, a přitom jsem si ZASE dovolila chtít - potřebovat - toužit. Další zastávka? Zklamání. Jako vždy. Očekávám negativní bez důkazů. Domněnkuju. Ale jak bych sakra mohla v téhle hře vyhrát?! Vždyť je tak naivní myslet si, že by se naše světy mohly protnout.
Indie to samozřejmě nevyřeší. Ale mohla by mě úplně zničit. Ta myšlenka je úlevná. Pořád miluju život, pořád! Vážím si ho a starám se o něj. Ale nedovedu ovlivnit pocity, které mnou už zase cloumají. Teď bych prostě chtěla nebýt. Asi nějak takto ...
MAJÁK
Jsem opuštěný maják na útesu
bojím se vod a nebeských děsů
za mlhou hutnou bojuji o přežití
děsím se, děsím, že už nevím, jak svítit
REF:
Jsem sám, jsem sám a co mi brání
se v neproniknutelné mlze rozplynout
Jsem sám, jen sám a co mi brání
dát sbohem rackům a už nikdy nebliknout
K obloze vzhlížím, doufám v Polárku
však kdo by chtěl se sblížit na dálku
Lodě mě míjí bez jediného okna-mžiku
už nejsem nic, nic, jen vzpomínka námořníků
REF:
Jsem sám, jsem sám a co mi brání
se v neproniknutelné mlze rozplynout
Jsem sám, jen sám a co mi brání
dát sbohem rackům a už nikdy nebliknout
Do bílé oděn, krvavý had se kolem mě stáčí
já chtěl být viděn, však jen jazyky slané mé smáčí
Tak blízko světu a přece vzdálený
To jsem já chátraje, maják zamčený
