Mé vzdušné zámky
Ptám se teď svých žáků, jak by shrnuli loňský rok. Pro některé dost ošemetné otázky. Co zajímavého jste četli? Zůstává často bez odpovědi. Co se vám nepovedlo? Okupuje vesměs celou á čtyřku. To zaměření na negativní aspekty života je hmatatelné v každé hodině. A já se pořád usmívám, povzbuzuji a snažím se probudit optimistického ducha.
No a pak jsem se zamyslela nad svým loňským rokem. Jak bych ho shrnula několika slovy? Ehm. Shit, shit, shit and more shit.
Takže se od svých žáků zas tak moc neliším, není-liž pravda.
Člověk si plánuje, jak dostuduje, zamiluje se, začne pracovat, vdá se, vezme si hypotéku na dům, pořídí psa, porodí první dítě, porodí druhé dítě, vrátí se do práce o něco moudřejší (snad) a bude happy jak dva grepy, že se všechno daří tak, jak má.
Takové plány jsem si dělala, když mi bylo náct. Teď po letech vidím zásadní chybu. Je hned na začátku: "člověk si plánuje". Můžu si naplánovat cokoliv, ale bez přízně osudu se všechna slova v deníčku promění ve vzdušné zámky. V tomto odvětví architektury jsem mistr. Postavila jsem už celá města! A pak přijde větříček, fouk a všechno je zas jen zpátky na papíře.
No, takže mi to moje asociální šílenství prosím chvíli nechte. Je mi v něm dobře. Aspoň něco, co se mi daří na výbornou.
