Musing
Přepadla mě před chvílí bádací nálada. Nechala jsem své myšlenky bloudit a zapisovala je tak, jak se objevovaly. A párkrát teda (přiznávám) ťukala na ty akupunkturní body, když to v pátek bylo tak úspěšné ... a je mi do smíchu, protože jeden z kamenů dopadl na zem a roztříštil se!
Definitivně odlepuju nálepku sociofobik, protože tím už dávno nejsem. Nemám problém s jezením před lidma, jen se prostě necítím dobře, když mi někdo chce něco dát (a já zrovna nemám narozeniny). Je to divný, neumím na to reagovat, nevím co říct. A když bych si měla o něco říct, tak to jako vůbec nepřipadá v úvahu. Připadá mi, že se stávám na druhém závislou, protože si to nedovedu obstarat sama. Proto se snažím tak zoufale osamostatnit, zmizet z domova a všechno si zařizovat sama. Nic po druhých nechtít. A když to sama nezvládnu, tak se toho raději vzdát, než si o to říct někomu druhému. Protože už vím, co je to zklamání. Protože ukážu svou slabost - že něco chci. JO, v tom to asi tkví ... přiznat nahlas, že něco chci, ale sama to nezvládnu. To se pak člověk cítí zranitelně. Druhý ho má v hrsti. Protože ví, že když to něco budu chtít, budu ho muset požádat. Být na něm závislá. To je ale pitomost, jako jeden velký kruh, který se pořád točí dokola a vše souvisí se vším a těžko říct, kde je vlastně počátek a za kterou šňůrku zatáhnout, aby se kruh rozmotal.
Možná by se to dalo aplikovat na mé vztahy ... něco jsem dostala (lásku), stala se závislou (bezhlavě se zamilovala), dotyčný to věděl a držel mě tak v šachu ... čím méně času jsme spolu trávili/čím více mě opouštěl, tím zoufalejší jsem byla, tím závislejší ... a pak mi láska byla odňata, A PROTO RADĚJI NIC NECHCI, než abych se zase stala závislou na vůli druhého ... s Davidem jsem pouto závislosti dokázala překonat, ale ne v pozitivním slova smyslu - utekla jsem. Kdyby to bylo pozitivní zvládnutí závislosti, naučila bych se žít ve vztahu svobodněji a přestala si nárokovat. Takže, jsem se nejspíš moc nenaučila :/ i když v tomhle vztahu šlo stejně o něco jiného.
Že by ta potřeba nic nežádat/nic nepřijímat vycházela z prvního vztahu? Že by to byl spouštěč ... a vlastně, co takový můj biolog? Vždyť to je přece to samé! Otec mi dával spoustu lásky a já ho milovala nejvíce na světě, byla na něm vyloženě závislá (jakožto desetileté dítě, které si v té době docela zoufalo ve škole). A pak ze dne na den ... mě opustil. A mně nejspíše připadá, že si lásku nezasloužím, že si nezasloužím vůbec nic, když mi byla odepřena ta jedna jediná, která měla být věčná a bezpodmínečná. ... Proto mi bylo zatěžko uvěřit, že se do mě může někdo zamilovat ... dělala jsem všechno proto, aby mě neopustil; byla jsem schopna ze sebe udělat totální krávu, hysterku ... a mé srdce muselo přesně tohle vysílat, a proto není divu, že jsem byla pořád opouštěná ... vždyť jsem si o to sama říkala!!!
Panebože! Já jsem na to snad kápla, našla zdroj své nevíry. (protože si jak magor klepu na akupunkturní body?)
Co teď s tím? ... (dlouhý vzdech doprovázený zamračeným pohledem) Smíření? Pochopení? Odstranění bloku? A to se dělá jak, prosím?
Možná to je tím, že jsem vypila celou láhev portského sama. Anebo možná tím, že jsem ve tři ráno seděla na lavičce s hlavou zakloněnou, hvězdy nade mnou, oči zavřené a naslouchala jsem větru v korunách, šumění listů. Madame M. je zpět. Má velice zvláštní náladu. Jako kdyby se mnou bojovala a bála se. Posílá mě na hřbitov, meditovat. Nutí mě se zamýšlet, protože mě štve fakt, že jsem ze sebe udělala sociofobika před Osobností, pro kterou bych chtěla být naprosto normální. K něčemu to ale bylo, jen nevím, jak s tím naložit a jestli to tak opravdu je, anebo hledám špatně.
