Na křižovatce
Dojem, že něco není úplně alright, mám už asi pět týdnů. Na Tetu Irmu se teda vymluvit nemůžu. Možná jste si všimli, že poslední dobou se nezaobírám ničím zábavným, inspirativním, spíše pořád medituji nad propastmi vlastní duše. A že jsou pořádně hluboké! Na dno nedohlédnu. Pokouším se uchopit svou duši a porozumět jí. Říká mi toho hodně, ale všechno je strašlivě zmatené a já si stále nejsem jista, kterou radu poslechnout. Po které cestě se dát, abych se navrátila do své duševní pochody a byla prostě ŠŤASTNÁ. Nic víc od života nepotřebuju. Jen pocit štěstí.
A pocit štěstí mi může dát spousta lidí/věcí/činností. Není tak úplně závislý jen na mých rozhodnutích. Nešťastnou mě taky obvykle činní rozhodnutí druhých, ne má vlastní. Ach, jak vrtkavé to všechno je. A mé zřitelnice se opět upínají k exitu, s touhou po útěku. Nejlépe tak sublimovat.
Není to tím, že se mi blíží třiadvacáté narozeniny a já bilancuju, co rok dal a vzal? A připadá mi, že toho DAL je trochu méně než by mělo být?
Anebo je to můj mesiášský komplex - raději se sebezapřu a snažím se splnit misi. Ale některé mise nemají konce. Baví mě ještě hrát si na spasitelku světa? Neměla bych raději pomoct sama sobě? Prostě křižovatka na dálnici a pruhů tisíce ...
Od 18.června jsem nepřečetla ani stránku, takhle nějak asi vypadá pomalé se odcizování světu. Nevěnuju se ani své jediné velké zálibě. A to čtu normálně každý den. Jeden Číňan kdysi řekl, že když člověk nic nečte po tři dny, jeho řeč ztrácí vůni ... takže tak, jsem vypšklá. Jako stará voňavka po prababičce. Podle wikipedie to není deprese - tohle období je snad už za mnou. Člověk, který se má rád a přemítá nad dosažením vlastního štěstí asi těžko může trpět depresemi, že.
No nic, jdu se zaměstnat úklidem. Kéž bych tak mohla tancovat, to by mě ty myšlenky aspoň na chvíli přešly.
