Na objevné plavbě
Občas si říkám, kolik lidí by se v mém písmenkování našlo, kdybych se rozhodla proměnit své skoro každodenní zápisky v monografii. Kolika lidem by mé myšlenkové pochody, hloupé závěry, aha-situace, strastiplné dopídění se pravdy, nárazy, zklamání a především domněnkování mohlo pomoci (jaj, moc dlouhý podmět na správné určení přísudku ... hloupnu a stydím se za to). Pro kolik lidí by se mé kiksy mohly stát vzorem "jak se vyhnout stejným chybám"
Čím dál více si uvědomuji, že mi v životě chybí pořádný vzor. Ani by mě to nenapadlo, kdyby s tím před časem nepřišla Marťa. Prvně jsem jí řekla, že přeci není třeba napodobovat někoho jiného. Ale ona to myslela úplně jinak. Vůbec jí nešlo o to někoho napodobovat, spíše najít člověka, ke kterému by se mohla obrátit s prosbou o radu, o sdílení zkušeností, o životní moudrosti. Někoho inteligentního, chytrého, staršího a především inspirativního, kdo by mohl být vzorem či modelem.
Když jsem to konečně pobrala, uvědomila jsem si, odkud se vzala má úcta k autoritám. To mé příliš snadné zamilovávání se. Má posedlost tituly. Má povrchní touha pohybovovat se mezi lidmi, kteří mi mohou něco předat.
A to vše jen proto, že chci vědět.
Mám pocit, že jsem trochu předběhla dobu. Jestli se trochu vyznáte v numerologii, řeknu to asi takto ... zrovna se nacházím pod vibrací čísla 6, pro které jsou klíčová slova rodina, vztahy, harmonie. V den mých 24.(ach jo, to zní hrozně!!!) narozenin se přehoupnu po číslo 7, které je duchovně založené ... hledání sama sebe, vyšších hodnot, věčné přemítání nad vším, atd. Prostě jsem předběhla dobu. Nedovedu si představit, že by mé hledání bylo příští rok ještě intenzivnější. Co bych se ještě mohla dozvědět? No dobře, HODNĚ bych se toho mohla dozvědět, o tom nepochybuji. Ale už teď se cítím přehlcena informacemi a poznáním, se kterým stále nevím, jak naložit.
Můj čtyři a dvacátý rok života je jako objevná plavba. Ne každý měsíc, ale každý TÝDEN nacházím něco nového, uspořádávám si myšlenky, sestavuji žebříček priorit, hledím ještě více hlouběji než kdy dřív, zamotávám se do pavučiny vlastní duše, horko těžko se z ní zase vymotávám (i když to stojí za to), myslím si, že konečně vím, abych obratem zjistila, že vlastně vůbec nic nevím, trápím se, žasnu a vůbec nepochybuji o tom, že žiju, neboť můj život je TAK MOC plný.
Čtu knihu Nemoc jako cesta a žasnu nad tím, jak je psychosomatika logická. Čtu knihu Já - o vztahu mozku, vědomí a sebeuvědomování a mnohem více přemýšlím o svém vlastním těle. Čtu 50 odstínů šedi, na přednáškách poslouchám o mimésis a snažím se rozklíčovat, co je realita, co si myslíme, že je realita a co nikdy realitou nebylo a nebude.
Tři objevy týdne
- univerzita je jeden nekonečný dialog, kde stres nemá své místo ... stačí objevit to, co mě zajímá a vrhnout se do diskuze - jako třeba v didaktice (otázka: Proč studuju filologii? Učitelství je mi mnohem bližší)
- mé myšlení je plné hloupých vzorců, ke kterým jsem přišla bůhví kde, a je třeba se jich zbavit ... všechno je v mé hlavě ... už mi to pomalu začíná docházet ... prostě se musím naučit existovat TADY a TEĎ - za všech okolností.
- znovu jsem se utvrdila v tom, že když SKORO přestanete doufat - miracle happens. Jinými slovy, příští jaro uvítám z britského Leedsu, kde strávím 4 měsíce díky Erasmu, respektive díky doktorům mé katedry, kteří usoudili, že i přes tu mou jedinou blbou známku jsem schopna studovat na takové prestižní škole jako je Leeds Metropolitan University
