Nadějná tenistka
Opravdu se snažím přijímat všechny dary z Vesmíru s pokorou. Ty dobré i ty špatné. Proto mi v hrudi klokotá dušený smích. Jen ho pustit ...
Máte rádi doktory? Já ne! (ale vůbec bych nebyla proti, kdybych si jednou nějakého vzala ... je vysoce pravděpodobné, že by byl intelektuál) Dokud s nimi nejsem v kontaktu, cítím se zdravě. Nic mě nebolí. Jakmile se sblížíme, nastává krizové období, na jehož konci mě čeká DALŠÍ diagnóza. Další vráska na čele. Můj chorobopis už čítá docela dost položek na to, že je mi tři a dvacet. A dneska přibyla další. Jak se mám cítit v pohodě, když na mě ze všech stran bliká světýlko hypochondr? Neztrácet svůj úsměv! Já totiž JSEM v pohodě. Pokorně přijímám rány osudu (bože, to zní teda nechutně pateticky) a kdyby nebylo hloupé se v čekárně rozesmát, nejspíš bych to udělala ...
Ortopedka: Hrajete tenis?
Mona: Ne, jenom tancuju ...
O: Co tancujete?
M: Irské tance
(zde obvykle následuje: Vždyť to je jasné, ty vaše vlasy ... jenže já už nejsem zrz, hmm ... počkáme 5 týdnů a vrátíme se zpátky k mé divoké rusovlasé identitě)
O: To je takové tu dupání, že?
M: Dalo by se to tak říct
O: Máte problémy s krční páteří?
M: Ne, vůbec žádné problémy.
(následuje píchnutí prstem do místa za krkem, načež se skoro složím k zemi bolestí .... oukej, tak moc to zas nebolí, ale jedno pořádné AUuuu ze mě vypadlo)
O: Máte tenisový loket.Opravdu nehrajete tenis?
Styk jehly s mým loktem jsem přežila bez závraťových stavů (že bych z toho konečně vyrostla?), ale raději jsem se nedívala. A nejspíš vím, co mi Vesmír chce říct. ŽE MÁM PŘESTAT DATLOVAT SVÉ EMOCIONÁLNÍ VÝLEVY NA BLOG A VĚNOVAT SE UŽITEČNĚJŠÍM VĚCEM. Jenže, víš ty co, Vesmíre, to od tebe vůbec není fér! Blog je má prevence proti zmagoření, moje každodenní terapie. Takže jestli mám tenisový loket z psaní na klávesnici, nejspíš se ho nikdy nezbavím.
Až budete chtít zklidnit svou mysl a procházet se po plážích Hawaje, přečtěte si Aloha Molokai od Petra Nazarova. Mě uklidňuje báječně. A díky němu jsem si uvědomila, že za dobrodružstvím skutečně není třeba cestovat do dalekých krajin. Ta největší dobrodružství si neseme sebou, ve svém srdci. O čemž jsem se na vlastní kůži přesvědčila při včerejší lekci karibských tanců. Už před sebou nemusím utíkat a hledat. Jsem tady, i mé Já je tady a jsme spolu zajedno. Sice pořád hledám a ptám se, ale teď už vím, KDE hledat :o)
