Návrat ke ztracenému JÁ
Never ending true love story skončila. Už na pohádky nevěřím. Už si nemyslím, že bych celý život měla strávit jen s jedním člověkem. Tak nějak to nechci a hlavně cítím, že to v mém případě (anebo obecně?) nepůjde. Jsem náročná. Anebo možná jen obyčejná holka, která potřebuje u druhého vlastnosti, které v dnešním světě nejsou IN, které se vymykají normálu. A všichni zoufale chceme být normální ... Někteří z nás na normálnost rezignovali. Jestli normální znamená přizpůsobit se modernímu světu a jít jako ovce s davem, nikdy normální nebudu. Vlastně jsem nikdy ani nebyla. Stačí malý handikep a už jste out of society. Chvíli s tím zápasíte, snažíte se dostat INTO, ale nakonec se s tím smíříte a ze své nevýhody vytvoříte zbraň. Pořád mám pocit, že intimní bloggeři (=ti, co píšou o pocitech) otevírají své nitro světu právě proto, že je kdysi dávno nechtěl nikdo polouchat, popřípadě jejich výkřikům nikdo nerozuměl. Ehm, kam jsem se to zase dostala? Původní myšlenka vyšuměla do prázdna.
Tak teda ještě jednou ... moje druhá love story skončila definitivně asi včera, kdy jsem s přáteli a stěhováky odvezla všechny své věci zpět na Dubinu. (zkuste vtěsnat vybavení z 3+1 do již vybaveného 3+1 ...) Stěhování bylo pohodové. Mám dojem, že jsem více lítala a zadávala úkoly, než abych sama přiložila ruku k dílu. Doufám, že je to JEN dojem. Tak tedy opět "doma" a přitom se cítím jako slečna bezprizorní ... pokolikáté již? Není zvláštní, že za pouhých 23 let života pocit "nikam nepatřím" prožívám už po několikáté? Je mi z toho smutno. Jsem ale ráda, že jsem se opět vrátila sama k sobě. Stejně jako Pavel, který nedávno ukončil svůj tříletý vztah, a znovu-objevil své ztracené já, i moje maličkost zjistila, jak snadné je se ztratit ve vztahu, přijít o identitu, o seběvědomí, o sny ... Dokážu vůbec s někým koexistovat (jako životní číslo 1)?
Pozitivní na tom je, že teď nosím šortky o dvě konfekční velikosti menší. Jsou od SIS. Darovala mi je, protože se už nemohla dívat, jak mi zadek plandá v těch mých. Ještě dvě kila a zapnu (už je obleču!) i ty bílé z Tesca za 134 kaček :D Vidím to na další dva týdny v Expresce a pak nákupy.
Stále čtu Ahernovou, dnes jsem po dlouhé době zase učila (chybělo mi to) a vyhýbám se televizi, která tady hraje prakticky neustále. Učím mamku šetřit a psychicky se připravuju na další metodologický seminář, který mě čeká již tento čtvrtek-pátek, naštěstí v Ostravě. Co se minulého týdne týče, zažila/prožila/užila jsem si DOST. Bylo to vyčerpávající, chodila jsem spát kolem 3 ráno, namáhala svou pravou hemisféru k tvůrčí činnosti, při prezentacích se z nervozity potila jako čuník, vtipkovala a na závěr se stala lektorkou Helen Doron. Jaké to bylo? Prostě PARÁDNÍ. Naše teachers' trainer mě namotivovala už během několika prvních minut své řeči, a pak se nadšení jen stupňovalo a stupňovalo. Holky-kolegyňky byly skvělé, usměvavé a velice chápavé. Jsem ráda, že existují každoroční konference, kde se opět uvidíme. Jakmile objevím kabel k Charly, přiložím naši společnou fotku.
Už dávno jsem přestala doufat, že by mé poslání mohlo zahrnovat děti. A teď se zdá, že jsem našla svou way. Ještě neříkám "vyhráno", ale nakročeno mám celkem solidně. Vědomí, že budu pomáhat při rozkvětu malých bytostí, mě naplňuje strachem a zároveň nadšením. Je to obrovská zodpovědnost. Mám na to? Ukáže čas ...
