Neber si nic osobně
Jestli mi Pavel něco říká víc než častěji, tak je to tato sentence ze Čtyř dohod - Neber si nic osobně. Kdybyste čistě náhodou přišli na to, jak se to dělá, ulíbám vám ruce za know-how. Tahle "metoda" evidentně vůbec nepočítá s něčím takovým, jako jsou emoce. Vlastně bych ji možná nazvala "metodou odosobnění" ... a nabízí se otázka, jak moc jsou emoce podstatné pro náš život ... ?
Během posledních pár týdnů jsem bojovala se značnou převahou Rozumu a nebyla jsem schopna se z jeho područí vymanit. Paradoxní na tom je, že DO i Z toho mě dostala stejná osoba. Samozřejmě nevědomky. Když mi pak konečně docvaklo, co dělám blbě, řekla jsem si: Stop thinking, start living a začala jsem zase VNÍMAT svět kolem sebe, tak jako kdysi. A nejspíše jsem se do svých emocí zabořila tak moc, že jsem úplně vyřadila z provozu Rozum, nechala se vést Srdcem a uvěřila neuvěřitelnému ... no prostě jsem se dneska přesvědčila, že jsem naprosto nevyzrálý jedinec, který ani nedovede ovládnout a spřátelit své Srdce s Rozumem ...
Z pseudodepky se vždycky vypíšu, proto předkládám následující Svár Rozumu a Srdce, který jsem sepsala asi půl hodinu poté, co mi poskočilo srdíčko.
Jsem naštvaná na sebe za to, , že jsem si vůbec dovolila se naštvat, urazit, rozesmutnit. Připadám si jako nevyzrálý jedinec. Nicka. Přemítám nad buddhismem, nad tady a teď, nad altruismem a přitom? Jedno odmítnutí mě úplně položí na lopatky. Cítím se tak ... rozpůleně. Jako bych pociťovala obě části svého já.
Pořád se bojím Srdce, které je plné emocí a může kdykoliv bouchnout. Tak moc se toho bojím, že ho neustále zrazuju a kolaboruju s Rozumem. A přitom - já MOC chci, aby se Srdce projevilo. Abych žila jen emocemi ...
A teď ... výbuch emocí a Rozumv nedohlednu. Myslím, že vím, proč je zapotřebí být ve shodě s oběma. Kéž by se dnes ozval prvně Rozum. Ale né, ten se mizera objevil až jako druhý. A řekl mi, že jsem přece empatik, nenárokuju si ostatní, nejsem na nich závislá. Mám taky přátele, a proto přece chápu, že NEMŮŽU BÝT a NEJSEM středem vesmíru. Já tomu přece rozumím a je mi to jasné.
Ale proč mě SAKRA ovládlo Srdce a já se cítila tak moc ukřivděná?
Proč jsem najednou toužila po nadvládě Rozumu, který mi logicky vysvětlí, že si přece neberu věci osobně a kvůli radosti druhého se neurážím.
Proč si sakra připadám jako korouhev?
Jako 17leté tele zaslepené svým egem?
Já, já, já, já, já ...
Takže proto jsem teď naštvaná na fakt, že jsem si vůbec dovolila stočit koutky směrem dolů. Není mi pět. Evidentně ještě dlouho nebudu dospělá.
Nicméně nabývám dojmu, že tak nějak rostu. Duševně. Mou první reakcí sice bylo uražení. Ale hned poté jsem se donutila použít Rozum - zabránila jsem tak tomu, abych se zachovala vyčítavě a uraženě a prostě jako malý spratek, který si nárokuje veškerou pozornost. Aplikovala jsem tedy rozum a zklidnila své city. A svět byl hned hezčí.
Už jen fakt, že jsem se nedala unést emocemi úplně a došla až k druhé fázi, je pro mě znamením, že se k té dospělosti jednou prokoušu.
Otázkou je, zda-li to bez Srdce vůbec jde ... anebo chci nemožné?!
Je projevem dospělosti dát nejprve průchod emocím a až pak se k tomu postavit jako rozumný člověk? Anebo je naopak mnohem dospělejší tu fázi s emocemi úplně zazdít?
Altruista ze mě asi sotva bude, když mě rozesmutní jedno NE.
Když se z toho vypisuju, cítím se lépe, klidněji. Srdce spí, komunikuji s Rozumem. Sice jsem si pořád myslela, jaká to není chyba - zanedbávání mých srdečních potřeb - ale nabyla jsem dojmu, že když Srdci popustím uzdu, akorát si nabiju čumák. Jako VŽDYCKY. Proto pak není divu, že lidé své emoce raději potlačují ...
Jak se před emocemi neskrývat a přitom si neublížit? To jsou totiž pořád samé chytré rady a když se konečně odhodlám DOUFAT, bolí to jako čert!
Není nakonec lepší žít si ve své ulitě a proti emocím se obrnit?
Ach jo! Nikdy dřív se to ve mně tak nehádalo. Připadám si jako schizofrenik. Jen ty hlasy jsou moje, ne cizí. Možná i to je otázkou času ...
Klíč k pochopení lidské (konkrétně mé) duše stále nenalezen. Zoufám si. Že nedovedu skloubit dvě tak zásadní věci. Že nedovedu být racionální ve chvílích, kdy je to potřeba a že se uzavírám před city a nedůvěřuju vnitřnímu hlasu, když se ozývá ze záhrobí a volá a volá.
Guru mě asi učí, ne ničí.
Guru nemůže ztratit svou úžasnost, ani kdyby mi stokrát řeklo ne.
Jsem prostě jen naštvaná, že to nezvládám. Že mě to tak sebralo. A přitom nejde o nic.
