Nikdy mě nepřestane překvapovat ...
... jak vědomí volna dokáže zneutralizovat (možná by bylo vhodnější zneškodnit) všechny sny a touhy a zmátožit celou osobu. Jop, přesně tak. Prázdniny ve čtvrtek zaklepaly na dveře a já teď vstávám o půl desáté, lelkuju po bytě a asi se unudím k smrti. Abyste to ale nepochopili tak, že nic nedělám. To ne. Nakupuju, vařím, čtu (dneska jsem dočetla Un Lun Dun, který jsem si včera vypůjčila), hejbu se (systematicky :D), tancuju, procházím se (dneska k Ostravici) a šíleně mě nebaví PRÁZDNINY.
Zcela očekávaný jev. Na brigádu se mi nechce. V peněžence mám šest korun, na účtu tisícovku. Z čehož vyplývá, že by se mi chtít mělo. ALE práce, kterou jsem našla a byla v ní už čtyřikrát, je hrozná nuda a člověk pořád jen mluví a mluví a pak stejně nic nedohodne. Chtělo by to pořádný job. A za slušné peníze. Jenže teďka v tý ekonomický krizi, v Ostravě a bez kontaktů, prostě neseženu NIC. A hostesku fakt dělat nebudu ... vždyť to zní směšně v souvislosti s mou osobou.
Já nevím co chci. Něco aktivního? Pasivního? Užitečného? Nevím ... já se už prostě těším do školy. A to není zoufalství. To je prostě fakt. Jsem magor!
