O kráse (a) umírání
Včera po přečtení S elegancí ježka jsem měla v hlavě pár řádků, kterými jsem chtěla vykreslit své pocity, jež mnou cloumaly. Dnes ráno jsem na zastávce přemítala nad tím, jak vám vtipně vykreslím X možností sebezaprasení. A po návštěvě doktora mám v hlavě úplně jiné myšlenky. Ale protože si myslím, že všechno co mě napadlo, má něco do sebe (objektivně můžete posoudit pouze vy), pokusím se vzpomenout si, co že jsem to vlastně chtěla sdělit světu.
S elegancí ježka bych chtěla prožít svůj život ... vidět Krásu v maličkostech všedního dne, vnímat ji, nechat se okouzlovat. Snad už jsem na správné cestě, ale pokaždé, když čtu knihy jako je S elegancí ježka, nabydu dojmu, že se na čas od té skutečné cesty za Krásou odchyluju. Kdyby někdo dokázal psát jako Virginia Woolf a všímal si Krásy obyčejných věcí jako Muriel Barbery, asi bych při čtení explodovala čtenářským orgasmem. Nechci opojení z knihy kazit dalšími slovy, snad jen ... ach, ty předsudky!
X možností sebezaprasení
- oblékat se při špatném světle do punčoch, které jste na sobě měli už hodně dávno ⇒ na zastávce zjistíte, jak MOC jsou zacákané a tudíž flekaté
- jíst venku fastfood nebo cokoliv z listového těsta
- jíst citrusy
- čistit si zuby oblečená do školy/ v pyžamě ⇒ pouze ve spodním prádle na vás zubní pasta NIKDY nespadne
- mixovat houby v sýrové omáčce
Každý z nás si přeje být výjimečný. Něčím zvláštní a budit obdviv (minimálně já jo, ale to je asi tím, že jsem nevyléčitelný egoman a narcis). Jako třeba umět číst v lidech, mít absolutní sluch nebo se dokázat na požádaní vznášet. Určitě si nikdo nepřeje, aby měl zmutovaný chromozom. Být "extra" zrovna v této oblasti není vůbec košér a NIKDO o to nestojí.
Když jsem doma zlobila, mamka mi říkala, že jsem po otci zdědila jen to nejhorší. Teď mám napsáno černé na bílém, že nejen po otci, ale i po mamce jsem zdědila to nejhorší, co se dalo. Tak dí DNA test, pro jehož výsledky jsem si dnes šla. Neumřu. To vážně ne. Ale budou mi zase brát krev a dělat další testy, což je horší než vrtání zubů.
Snažím se na to koukat z té lepší stránky. Přestože jsem po rodičích zdědila "jen to nejhorší", domnívám se, že jsem vcelku inteligentní, chytrá, mám dobrou paměť (když chci, ale na školu to nějak aplikovat nejde), mám úžasné vlasy a pěkné oči, můj charakter není zkažený (tzn že jsem dobrosrdečná a mouchu bych nezašlápla, ale komára klidně jo) a to aby asi stačilo, abych až příliš nepoukázala na mé egomanské já. A protože je na mě tolik dobrého, tak by mě docela zajímalo, jaká bych byla, kdyby si moje DNA vybrala od rodičů ty nezkažené chromozomy. A odpovídám si, že je asi lepší mít ty zkažené, protože jinak bych byla superčlověk a to by se do mě Davi asi nezamiloval.
Věřím, že to berete hodně s nadsázkou. Moje ironie vychází z potlačované hysterie, kterou snad vyvrátí nové výsledky z hematologie.
A závěr? Nechoďte k lékařům /a už vůbec jim nic neříkejte/, pokud chcete být zdraví!
