O mém písmenkování
Jen tak z nudy jsem si četla své zápisky z doby, kdy jsem se připravovala na maturitu. A je mi z toho smutno. Ne proto, že by se mi stýskalo po střední /už jsem si zvykla a scházíme se docela často/, ale protože se mi líbily mé texty. Smála jsem se. A ta slova vyvolávala vzpomínky.
Uměla jsem psát. Teď je to jen horší a horší. Málo čtu. Vlastně se to vůbec nedá srovnat. Přijde mi, jako bych nečetla vůbec. Jenže už mě to prostě tak nebaví. Zamilovala jsem se do tance a literatura se přesunula na druhou kolej. Nenapadlo by mě, že bych někdy něco takového vypustila z pusy. Vždyť přece Mona je ten bibliofil, co jen leží v knížkách. It used to be true ... the times are changing ...
Uměla jsem psát. Protože jsem měla po celých třináct let několik hodin jazyka českého v jednom týdnu. Nutili mě myslet, nedělat chyby, vyjadřovat se precizně. Obohacovat slovní zásobu a neopakovat se jak v psaném, tak v mluveném vyjadřování. Zdokonalovala jsem se v rodném jazyce.
Uměla jsem psát. A teď můj jazyk umírá. Kdysi jsem četla citát, jehož autora si už nepamatuji. Zněl nějak takhle: "Nečteš-li nic po tři dny, tvá řeč ztrácí vůni ..." A vůně mého jazyka se vytrácí.
Uměla jsem psát. Protože jsem uměla dobře česky. Teď se na mě ze všech stran vyrhá angličtina a španělština. Nejsem ani schopná překládat. Prostě rozumím, to mi stačí a čeština je na vedlejší koleji. A mě to tak mrzí. Vždyť miluji svůj rodný jazyk. Tu možnost hrát si s ním a vytvářet nové světy dle fantasie.
BOŽE!!! Asi zavraždím Lucy, svou španělskou kolegyni. Půjčila mi svou flashku s 3 GB španělské hudby a já ji právě poslouchám. Soustředím se na psaní, aby to aspoň trochu vypadalo a mělo jakousi úroveň. A pak uslyším JEHO! Estoy enomarada de David Bisbal. Totalmente ...
