O všem a o ničem
Sice ještě pořád nemáme "vlastní" internet, ale daří se mi poměrně úspěšně připojovat skrz cizí wi-fi. Znovuobjevení internetu mi téměř ukradlo duši. Raději se neptejte, co dělám ve svém volném čase. A Davi dělá totéž, jen neměl tak veliký absťák, a proto je schopen mě od počítače doslova odtáhnout. Ještě mi teda nevytáhl kabel ze zásuvky (což by v případě mého Matese znamenalo rychlou dočasnou smrt), ale už mi před očima zaklapl obrazovku. Teď je naštěstí ve škole, tak můžu surfovat do aleluja.
Mé úchvatné objevy zahrnují BookFan, jen si nejsem jista, jak dlouho u něj vydržím. Na knihi.cz jsem se nepodívala už věky, stejně jako na csfd. Moc věrná návštěvnice webů teda nejsem. Kdežto na prvotní hurá nadšení jsem hotový odborník. Stejné to bylo s couch surfingem, post crossingem, facebookem, ... Pokaždé totiž zjistím, že čím víc času strávím před obrazovkou počítače, tím míň času mám na samotný život (knihy, knihy, knihy, občas i jiná kultura). A že vlastně nepotřebuju vyhledávat diskuzní fóra, když si všechny své hlubokomyslné nápady můžu sepsat na svůj vlastní web.
Co říkáte na BookFan vy? Znáte ho?
K dalším objevům patří boom knižních blogů. Ty brďo, já snad žila v úplné izolaci, či co. Po bližším prokoumání jsem ale dospěla k závěru, že tyhle blogy není třeba sledovat. Pokud teda nechci snižovat své íkvé. Shrnula bych to asi tak, že mladé slečinky objevily recenzní výtisky (grátis) a najednou zjistily, že vlastně milují literaturu a ještě více "psaní" o ní. Že většina toho písmenkování stojí za houby, je snad jasné. Koho zajímá, kolik má která kniha stran? Kde vyšla? Jaké je její ISBN? Všechno se dá najít na internetu, tak proč to omílat pořád dokola? Proč kopírovat anotace z webů nakladatelství? Proč polo-svými slovy převyprávět celý příběh? Ptám se, k čemu to všechno? Holky by se měly inspirovat wuwejem. Nakonec je to stejně ale jedno, protože slečny si čtou své blogy navzájem (taková sekta skoro) a žádné další publikum nepotřebují. Nebo ne? Abych jim jen nekřivdila, zmíním jeden celkem povedený blog. Na Nora's livres se dají najít dobré recenze. Musíte ale hledat.
Další objev týkající se knižních blogů mi odhalil jednu nepříliš pěknou věc. Zjistila jsem, že čtu YA (young adult) literaturu. A že rozhodně nejsem sama. Tož depka, lidi. Má úchylka na dětské knihy má jméno a já jsem vlastně úplně normální. Proč se musí pořád škatulkovat?
Objevuji nejen ve světě internetu. Paní Katka (my boss) mi půjčila tři ze svých nejmilejších knih. Šitíčko od Marjane Satrapi jsem přelouskala za půl hodiny. Jedná se o černobílý komiks, který vykresluje rozhovory íránských žen. Hlavní postavou je sama Marjane, v současné době žijící ve Francii. Komiks je zábavný a zároveň poučný v tom smyslu, že přibližuje íránskou mentalitu. Mě by vážně nenapadlo, že se dá tak otevřeně mluvit o sexu i na východě ... občas vážně nevím, kde na ta svá přesvědčení chodím!
Nejpopulárnějším kouskem Satrapi je Perspepolis, pro kterou dnes běžím do knihovny. Nenatrefili jste náhodou na filmovou verzi?
Druhou knihou je Naivní.Super. od Erlonda Loe, norského představitele nového naivismu. Jak se píše na předsádce, naivismus reaguje na přeestetizování literatury a snaží se ji zjednodušit. Naivní. Super. se čte parádně. V mnohém mi připomíná myšlenky Fulghumových knih, především "Školky". Příběhem nás provází 25letý (ha, ono tam asi nebylo jméno) dítě-muž, který nabyl dojmu, že nic ve světě nedává smysl a on sám se cítí ztracený. Kniha je jakýmsi hledáním smyslu života, hledáním věcí, které člověku dělají radost a které mají smysl. Autor se pozastavuje nad úplně obyčejnými a samozřejmými věcmi a opětovně jim přiřkne smysl.
Přesně takové čtení jsem teď potřebovala. Doporučuji všem, kteří mají v lásce Roberta Fulghuma.
Poslední knihou je sbírka povídek Za irských nocí současného autora Gerarda Donovana. Zatím jsem přelouskala tři. Povídky se točí kolem vztahů, zatím nepříliš povedených a spějících do záhuby. Co mě na knize zaujalo, je rozhodně charakterizace postav (v souvislosti s tím mě napadlo slovo perokresba), která je velice detailní a jdoucí do hloubky. Nemůžu říct, že by se mi kniha dostala pod kůži (na to mám Gaimana, že), na to je příliš "moc o životě", ale určitě zaujala a uvidíme, jak se vyvinou další povídky.
Ani svět filmu nezůstává pozadu. V posledních dnech mě zaujaly dva kousky zaobírající se poměrně kontroverzní tématikou. Brubaker (Rosenberg, Rafelson 1980) se snaží o zlepšení života ve vězení; pokouší se dát vězňům jakýsi smysl a Džentlemanská dohoda (Kazan, 1947) vypráví o novináři píšícím o antisemitismu, který se za Žida vydává, aby co nejlépe dokázal charakterizovat přístup Američanů k Židům. U Brubakera člověk přemítá nad trestem smrti, nad lidskostí, spravedlností.
Měl by existovat zákon oko za oko?
Měli bychom zabíjet vrahy?
Mělo by se ve vězení žít stejně jako na svobodě?
Zaslouží si vězni horší nebo stejné podmínky jako ostatní lidi?
Co je spravedlivé a co už je proti lidskosti?
Není film dobrý, když vás donutí takhle přemýšlet? A když navíc můžete téma použítv hodinách angličtiny ...
Džentlemanská dohoda mi zase položila otázku, kam až je člověk schopen zajít, aby bojoval za své přesvědčení. Kolik je schopen obětovat, i když se ani nejedná o něj, ale o druhé. Nezachovali bychom se všichni jako zbabělci, kdybychom mohli přijít o naše postavení ve světě, o přátele, o práci?
A na závěr se vám musím pochlubit svým PRVNÍM karlovarským knedlíkem, po kterém jsme téměř umřeli blahem. Ve složce na rajčeti najdete vícero nových fotek:o)
