O životně důležitých věcech
Na Vánoce jsem, mimo jiné, dostala pyžamo. Na tom by nebylo nic zaznamenání hodného. Dostávám pyžama každý rok. Ale letos jsem už podruhé dostala pytlovitou noční košili barvy vyblité s velikýma kytkama. Přesně takovou tu antisexy věc, co nosí vaše babička nebo moje mamka. Letos byla naštěstí o dvě čísla menší než ta loňská, takže se o ni nemusím dělit s mužem. Zeptala jsem se mamky, jestli by se příště nemohla zase vrátit k mým oblíbeným srdíčkovým/medvídkovým/růžovoučkým/s kapsičkama, a tak. Řekla mi, že ne. Že už jsem na to přece velká.
Velká jsem, to jo. Ve své oblíbené fialové sukni letos vypadám jako jitrnice. Taky je ovšem možnost, že upozornění „perte pouze ručně ve vlažné vodě“ moc neodpovídá 60 stupňům v pračce a ta sukně se jenom srazila. Zkoušeli jste ale někdy prát ručně? Nedoporučuju. Informace na štítku ignoruju. Někdy dokonce peru bílé s černým i barevným dohromady. A vůbec nic hrozného se neděje.
Kromě toho, že v ložnici nám něco už asi týden smrdí. Občas se mi přes nos převalí vlna divného pachu, který nejsem schopna identifikovat, ani lokalizovat. Dnes zase peru, což v překladu znamená, že po vyprání budu muset asi týden suché prádlo sesbírat ze sušáku a hodit ho na kupu ke kupce číslo jedna, dva a tři, abych mohla prádlo číslo čtyři někam pověsit. No a jelikož zas nemám co na sebe, asi by bylo rozumné, kdybych všechny tři kupy konečně poskládala a uložila do komody. Skříň stále nemáme a pochybuju, že se na tom letos něco změní. A jestli jste si mysleli, že prádlo skladuju tak dlouho proto, že se mi nechce žehlit, tak jste na omylu.
Žehličku jsem si pořídila před Vánoci. Bylo to nezbytné! Vyráběla jsem totiž dárky, které potřebovaly žehličkou zafixovat. Jiný účel tahle mašinka u nás v domácnosti mít nebude. Jsem feministka. Sice mizerná (protože by mi vůbec nevadilo být vydržovaná manželka), ale i to se počítá. Takže nežehlím (i když to nemá s feminismem asi nic společnýho, co?). Nedělá mi žádný problém absolutně ignorovat činnosti, které nejsou v souladu s mým [či]. Míša by nejspíš řekl, že se mnou není v souladu žádná aktivita, která vyžaduje pohyb. Což není pravda. Při čtení se musí otáčet strany a občas změním svou ležící polohu.
A někdy změním polohu tak razantně, že se mi třeba podaří transportovat do jiné místnosti (jako třeba o víkendu) a ano, konečně jsem přišla na zdroj nelibé vůně. To máte tak, můj muž vždycky pindá, když mu říkám, co má dělat („Nejsem přece debil!“). Že se zpocené prádlo z badmintonu musí z tašky vytáhnout, aby nezplesnivělo, jsem mu někdy počátkem prosince tedy neřekla. Není přece debil, žejo.
Žijeme si romanticky, s úsměvem na rtech ;) Oba nás těší nový odpadkový koš a odkapávač. I když mnohem víc by mě asi těšila další várka knih. Co se dá dělat, dospělost neobejdu.
