Oběť vlastní hlouposti
Já na to rande prostě nejdu. Odpovědi se vyhýbám už asi čtyři dny (pokud nepočítám tu smsku před půl hodinou, na kterou jsem stále neodepsala), rozhodnutí oddaluji do doby, kdy problém sám vyšumí. Jestli se někdy tohoto vzorce chování zbavím, budu zase blíže k fázi: dospělost. Zatím to tak nevypadá. A přitom mi nepřipadá, že bych měla ze zodpovědnosti strach. Jen prostě hloupě něco slíbím face to face, a pak se z toho horko těžko vyvlíkám. Proč vůbec něco slibuju, když vím, že to nehodlám splnit?! Anebo jsem to splnit chtěla? Asi jo ... a rozleželo se mi to v hlavě.
Proč bych se měla scházet s někým, kdo mě vůbec nezajímá? Zamilovat se do něj by mi trvalo tak půl roku. Je celkem zajímavej, chytrej a má zájmy. Jenže to všechno neznamená vůbec nic, když tomu chybí to pověstné WOW. Stačilo mi to jednou, podruhé do stejné řeky nevlezu. A vůbec ... proč to vlastně dělám, když jsem zakoukaná do někoho úplně jiného, když každičkou svou myšlenku posílám s prosbou k Vesmíru, aby byl NEJlepší kámoš, když věřím v nemožné a splétám šílené fantasie ... povím vám, zamilovanost je nádherná!
"A kdo jiný ví lépe než my sami, jak chceme prožít den, víkend, život? Pokud s ním nejsme spokojeni, prvním krokem je převzít zodpovědnost. Za svůj život a svou (ne)spokojenost." (Psychologie.cz)
JO, takže jdu R. napsat, že jsem příliš busy. Což sice není úplná pravda, ale není to ani lež. A můžu si v poklidu lámat hlavu se svým návratem domů, o kterém můžu už teď, po necelém měsíci říct, že to byla obrovská chyba a že budu radši bydlet pod mostem, než abych někdy něco takového zopakovala. Já prostě neumím žít s někým, kdo mi neustále diktuje, co dělat. Kde neexistuje kompromis a kde se cítím závisle.
A to vše jen proto, že jsem si trošilinečku užila svou čerstvě získanou svobodu. I přesto neztrácím svůj optimismus a nadšení ... když už nevidím žádné jistoty pro sebe, můžu (musím) být jistotou pro druhé. Můj úsměv je jasná věc! :o) Always here for you ...
