Óda na čtenářské deníky (bez ódy)
Luci si založila knižní blog a mně to připomnělo, jak jsem si předsevzala o knihách více přemýšlet. A ono houbeles - jako každý rok. Moc ráda bych v prosinci věděla, o čem byl třeba Foe a Wide Sargasso Sea, proč jsem jim dala tolik a tolik hvězdiček, a jestli je chci mít v knihovně. Fyzicky. (No ani ne). Jenže mám problém vypotit pár řádků na goodreads, POKUD to ovšem neudělám hnedka. A já jsem co? Ano, vážení, lemra líná (už jsem ve věku, kdy připustím, že maminka má občas pravdu). Takže si prostě neudělám čas a za týden marně vzpomínám, jak se jmenovala hlavní postava. Vážně.
Můj problém s pamětí považuju za seriózní. Asi takhle ... od konce ledna tancuju skotské tance. Každý týden se učíme nové a nové, občas si jeden nebo dva zopáknem. Neptejte se mě prosím na názvy, jsem ráda, že si po třech (?) letech irských pamatuju Every Man's Chance a Walls of Limerick. No a téměř každý týden se objeví nový zájemce, který se připojí. A KDO myslíte, že je v polovině tance schopen úplně zapomenout celou choreografii a způsobit absolutní chaos? Na počátku jsem to brala s klidem. Jsem přece začátečník, že jo. Ale po těch několika týdnech, kdy jsou tance bez problému schopni zatancovat i ti, co se na lekci objevili poprvé a já se pořád motám jako šídlo, si už začínám připadat lehce trapně. Není to ani vtipné. Nehledě na to, že můj mozek naprosto vypustil znalost levá-pravá.
Hodilo by se mi cvičení na krátkodobou paměť. Historky o tom, jak jsem ve třech letech kradla ve školce židle, si pamatuju docela dobře.
A vším tím směřuju k tomu, že jsem nikdy neměla pořádný čtenářský deník. Na základce jsme četli jen Honzíkovu cestu. Na druhém stupni jsem se seznamovala s klasiky, ale protože po nás nikdo nic nechtěl, pokračovala jsem s Enid Blyton, Jacqueline Wilson, Meg Cabot, JK Rowling, ale i Jude Deveraux, Teresou Medeiros a podobnými zvěrstmi plnými sexu. Bertrice Small jsem měla zakázanou, takže jsem přečetla úplně všechny knihy, které si mamka pořídila. A čtenářský deník? K čemu, když jsem měla všechno přečtené x krát a dodneška si pamatuju obsahy většiny mých "dětských" knížek.
Na gymplu jsem vytvářela čtenářský deník těsně před maturitou. A jelikož jsem nikdy moc nebyla na takové ty formální věci jako je správné řádkování a pěkná vazba s barevným lemem, donesla jsem maturitní KOMISI svůj deník svázaný fialovou stuhou, kterou jsem propletla dírky v eurosložkách. Naprosto můj styl. Když jsem pak viděla všechny ty "profi" deníky, propadla jsem se hanbou kdo ví kam. Dneska si myslím, že jsem byla děsně COOL :D
Nicméně nějaké ty pokusy o názory na knihy se objevily tady na blogu. Někdy chytré myšlenky, jindy tři věty. Ale obsah a počet stran? Who cares?! Vždyť je to všechno v síti na tolika místech, že si to každý dovede najít.
Takže tak. Mrzí mě, že to nesvedu. Ale jak dnes říkal Pavel: "Je třeba si připustit, že jsou věci, které prostě nezvládneme." A pak dodal, že on nikdy nezvládne udržovat doma pořádek :D :D
Skládám poklonu všem, kteří se s psaním "recenzí" umí poprat lépe než já. Vždy se nechám s radostí inspirovat.
Můj pokus:
Michael Ondaatje - Running In the Family
Postmoderní tvorba je zajímavá do té chvíle, než začne forma převažovat nad obsahem. Jakmile se čtenář začne ztrácet ve věčném střídání dopisů, vzpomínek, básní a fotografií, i sebelepší příběh (opravdu jde v první řadě o příběh?) to nespraví. Fragmentální počiny mohou být čtivé, pokud dovedou udržet příběh koherentní. Do strany 50 jsem myslela, že umřu. A pak to konečně začalo dávat trochu smysl a já se mohla smát.
Hodnocení: šlo to, ale doma tenhle kousek mít nemusím
Poznámka: "eatible" existuje!!! Jen má trochu jiný význam než "edible"
Off topic: 9 dní s blogilates! Stále žiju. Stále mě bolí všechny možné i nemožné svaly.
