Oduševněle (?)
Viděla jsem film Proměna (The Shift).
Nenapadají mě žádná vhodná slova, neb něco tak velkolpého svou myšlenkou a poselstvím žádný další komentář nepotřebuje. Ráda bych se ale podělila o své dojmy.
Proměna mě okouzlila a vtáhla do děje téměř okamžitě. Je to film o filmu doplněný o pár dalších příběhů, které dokonale podtrhují slova doktora Wayna. Všechno, co chceme, už máme v sobě. Jen to objevit.
Po filmu jsem vyrazila na kole do Paskova a zpět. Tentokrát jsem si udělala malou přestávku u rybníka. Posadila se na velký kámen, pozorovala kapky deště dopadající na hladinu a ptala se sama sebe, jak je možné, že statický obraz vody, keřů, stromů, rybiček a kamenů je tak krásný, a přitom vůbec nic nedělají, jen jsou. Jen existují. Všechno to kolem je krásné jen tím, že to prostě JE.
Doktor Wayne říkal, že vše je stvořením božím. Ve všem je Bůh a všechno je součástí jedné velké jednoty. Pokud voda a kameny mohou jen tak být a "mít hodnotu" jen tím, že jsou, pak by to mělo být stejné i s lidmi. Hodnota lidí v tomto světě spočívá v tom, co vykonali, co studovali, jak se chovají, co mají, co říkají. A když člověk uvěří, že je tím, co si o sobě myslí, že je tím, co dělá a tím, co má, tak pak snadno propadne dojmu, že je třeba lepší než druzí anebo naopak, že není dost dobrý.
Prostě to na mě udělalo dojem. A déšť mi smyl slzy.
Moc přítomného okamžiku mě mate. Má své kouzlo. Je vysoce spiritualistická. A popírá to, co mi dává psychologie. Zbavit se ega, fajn. Zbavit se myšlení, fajn. Ale zbavit se emocí? Nedovedu se s tím ztotožnit. Psychologie mluví o pozorování pocitů. Uvědomění si pocitu je dobrým krokem k jeho ovládnutí. A kniha říká, že k osvícenému člověku se žádná emoce ani nedostane. Žije si ve svém trvalém štěstí.
Takže si říkám, že jsem asi sadista, protože se mi líbí prožívat různé pocity. A i když je to někdy k nesnesení, život bez nich by mi připadal moc jednoduchý. A že to tak má být? V tom případě ze mě buddha nikdy nebude.
Jsou věci, které mě osloví. A tahle kniha mě od začátku rozčiluje. Tohle prostě není má cesta. Už jen ta absence synchronicity to dokazuje. Když jdu správným směrem, dveře se mi otevírají samy.
