Ojalá podruhé ...
Nemám si na co stěžovat. Ale znáte to. Když je báječně, něco se musí pokazit. I když třeba jen ve vaší mysli. Co se zase stalo? Zní to divně, ale vůbec nic. Jen prostě ... nálada u bodu mrazu a oči se toužebně dívají k obloze. Přemítám nad tím, že bych se šla projít. Jen tak, sama, bez důvodu, se svými stesky.
K tomu aby se člověk trápil je zapotřebí důvodu. Já ho opět nemám. Prostě a jednoduše, má melancholická duše si se mnou hraje a nedá pokoje, asi až do té doby dokud mě neodrovná.
Všechno je tak perfektní a přitom ...
Měla bych přestat mlžit. A říkat věci naplno. Zkrátka se bojím toho, že až skončí kurz, tak už nic nebude. Může mě to sebevíc bavit, ale nejsem žádná profi tanečnice po které by někdo toužil ... a přestože to vím, včera jsem si to uvědomila snad ještě bytostněji než kdy dřív. S angelitovou maminkou a Aduš jsme se jeli podívat na vystoupení. Jaké to bylo? Naprosto uchvacující ... asi jako když jsem slyšela zpívat Boni Pueri v kostele a po tvářích mi tekly slzy, asi jako když jsme dědovi loni k Vánocům dali jeho oblíbené zelené sklo a on se zajíkal nadšením. Člověk se jen díval a záviděl a říkal si, že takhle to nikdy nedokáže. A záviděl a záviděl. Neumím si představit krásnější svět. Ta radost ze života, to nadšení! A já bych tak moc chtěla. Otázkou zůstává, zda-li je to vůbec možné ...
A neříkejte mi, že se mám zeptat. Protože konec ledna je v nedohlednu a kdybych už teď věděla, jak to skončí, přestala bych se radovat. Ach ano, Mona stále věří na zázraky.
