Optimisticky
Jediná zkouška semestru. Druhý pokus. Naštvaná na sebe, naštvaná na test, naštvaná na celý svět. Výsledek neznám, ale jelikož si myslím, že svedu celkem objektivně posoudit své (ne)znalosti, můžu se zítra s Peťulí nehorázně ožrat. Jo, ožrat!!! Protože když je člověk naštvanej na sebe, tak se neopíjí, to se rovnou ožírá, aby zapomněl na to, jak moc je neschopnej a blbej!
Pokud to stále není patrné, mám pocit ...houby pocit, to je holej fakt, že jsem prostě blbá. Nejen, že jsem to jako jediná minulý týden nedala, já to nedám ani na druhý pokus. Ach EGO, cítí se chudáček opravdu mizerně. No dobře, ego dáme stranou. Jak se cítím já? Mé Já, na rozdíl od ega, necítí zlost ani agresivní touhy, mé Já jen smutně kouká, skoro se nechalo přejet autem, chce utéct ze světa lidí a nedovede potlačit přesvědčení, že je OPRAVDU k ničemu.
Jestli někdo podotkne, že jsem se měla VÍCE učit, pošlu ho tam, kde slunce nesvítí. I kdybych ty materiály četla desetkrát, nepomohlo by to. To, co jsem nevěděla, v matroších nebylo. To, co mám blbě, jsem nepochopila. Prostě jsem blbá.
Pamatuju se, že když jsem se takhle rozčilovala kvůli španělštině, napsal mi kdosi do komentářů, že když na to nemám, mám to hold vzdát. Tehdy mě to pořádně naštvalo. A teď si říkám, proč jsem to neudělala?! Z čeho vlastně soudím, že mám na dostudování vysoké školy? Že mi to říká babička ...
Nemyslím si, že bych byla hloupá či postrádala (celkem vysokou) inteligenci, jen zkrátka ... nerada věnuju svůj čas věcem, které nevyužiju. Nejspíš jsem veškerou svou toleranci vypotřebovala na lidi a na takové nepříjemné činnosti jako je učení nepraktické látky mi už nezbylo.
Miluju lidi. Miluju angličtinu. Ráda se v ní zlepšuju. Ráda učím druhé. A BYTOSTNĚ si uvědomuju, že je život příliš krátkej na to, abych ho věnovala něčemu, co mě nezajímá. What the fuck am I doing? Už si opravdu musím napsat seznam toho, co je pro mě důležité a zjistit, kde se nachází magisterský titul.
