Perplexed
Prostě mi pořád nedochází, že už je konec. Jsem páťačka. Čeká mě poslední semestr a Británie. Splněný sen na dosah ruky. Nejspíš - snad - možná magisterský titul. A pak to velké pusto prázdno, a přitom plno, protože já přeci práci mám a hodlám v ní pokračovat. Je to všechno tak moc blízko.
A teď se cítím perplexed, protože jsem očekávala velikou úlevu, jenže nepřišlo nic. Jako bych se nedovedla vymotat z módu čekání - čekání na něco hrozného, co "určitě" přijde. Z čeho tak soudím, nevím. Za celé čtyři roky studia jsem si ani jeden předmět nemusela přesunout do dalšího semestru/roku. Zvládla jsem všechno, co jsem chtěla a musela. A tento semestr je dokonce můj nejúspěšnější, co se známek týče. A i když VÍM, že blbá asi nejsem, tak si to nedovedu uvědomit a vstřebat. Problém bude taky v tom, že docela často jsem přesvědčena o tom, že blbá jsem.
Až budu stařenka, vytisknu si ty své pseudo-intelektuální hlody a nechám je vydat jako knihu, abych měla veselé stáří a pobavila se tím, jak jsem hledala sama sebe. Nepochybuji, že se za tu dobu dostanu dál (mnohem mnohem dál) a že dnešní problémy mi budou připadat vtipné. Ale určitě mě i rozněžní, protože si vybavím, jaké to tehdy bylo, a jak moc mě to trápilo.
Vím, že všechno moc hrotím. Že se vrtám v hlubinách duše a ztrácím se. Že vidím problémy tam, kde nejsou. Že jsem úplně stejná jako ostatní, jen prostě moc myslím, a proto jsem schopna popsat X stran svými teoriemi.
