po kotníky ve vodě
Večerní sprcha umí navodit nejlepší možnou atmosféru pro sebereflexi. Trochu jsem se prohrábla ve svých pocitech a zjistila, že jsem dnes trochu sebedestruktivní. Mám týden před M-days. A sedí to dokonale.
Před sprchou jsem byla v lehké depka náladě, protože jsem se rozhodla pustit na tenký led, který by mohl prasknout, přestože tuším, že by měl vydržet i největší zatížení. Takové ty ambivalentní pocity. Kdy jste si jisti, a přesto vás svírají pochybnosti.
Tenký led nevyřeším. Tak to prostě je. Ten tady bude vždy. Ale můžu se svobodně rozhodnout, jestli na něj vlezu nebo ne. A já se už kloužu. Proč? Protože jsem sebedestruktivní, anebo taky možná proto, že tento týden jsem Čarodějka. Žena odvážná, která se ráda škorpí, je převelice kritická a aktivní. Pozorováním sebe samé jsem přišla na to, že jsem se schválně hrnula do situací, které jsou už od pohledu nebezpečné. A já zkoušela či spíše stále zkouším, co všechno vydržím, kam až mohu zajít. Popichuji druhé k reakci, tlačím je do kouta a prakticky jim ani nedávám na vybranou. Chci, aby si kopli. Abych dostala ránu elektrickým proudem. Mohla se stočit do klubíčka, cítit se ublíženě, třeba i vyčítat, teatrálně plakat.
Přesně o tohle se teď snažím. Čarodějka ve mně je pořádná bitch. Nejspíš to teď potřebuji. Ale Čarodějka nemyslí na důsledky, které se promítnou do vzdálenější budoucnosti.
Takže tak. Jsem naivka žárlivá, která se pro potěšení z vlastního mučení hodlá vystavit zcela normální situaci, která v její mysli vypadá jako boj s drakem. O NIC NEJDE. Vždyť už přeci nežárlím. Jsem free-cool-in ... děsně nad věcí, vyrovnaná, svá, sebejistá. Really?! Ještě že zítra uvidím svou milovanou Shining Sun, která mi pouhou svou blízkostí vyhání chmury z duše.
