Pozitivně, pozitivně
Při pohledu na elektrokardiogram je patrné, že křivka periodicky stoupá a klesá. Když se křivka srovná do přímky, dochází k infarktu myokardu.
Mohla bych si to konečně zapamatovat?!
Stejně jako "za každým mrakem se schovává slunce" a "není duhy bez deště" a "hvězdy bez tmy zářit nemohou".
Já to ale všechno vím a znám. Jen mraků je někdy přehršel a déšť neustává a tma zakrývá vše kolem.
A tak to všechno odsunete bokem, ignorujete a slunce si násilím z oblohy stáhnete, protože vás nebaví se v tom pořád plácat. Však co, stejně s tím nic nenaděláte. Můžete se maximálně užírat, že NIC není takové, jaké byste to mít chtěli. Ale když to nejde změnit, tak se to musí přijmout - na což nemám sílu. Proto se navracím ke své bojovné náladě, obaluju si nervy agresí a zasouvám sny hodně dozadu. Že je to hloupost? Že se to zase vrátí? A trefí to do mě ještě větší silou? Já vím. Tak ať! Třeba se z toho potřebuju úplně sesypat, abych mohla všechny střípky posbírat a složit si mozaiku novou.
Víte, našla jsem si terapeutku, která mi připadala zajímavá do té chvíle, než na mě vybalila své šamanské techniky. Ezoterika mě baví, obzvlášť numerologie, ale některé metody jsou prostě šílené. Co jsem si z toho odnesla? Že jsem velice zakomplexovaná a traumatizovaná a chudáček maličkej. A to mě fakt naštvalo, protože to není pravda.
Tak jsem hledala dál a natrefila na další terapeutku, která je velice sympatická. BYLA. Než začala naše emailová korespondence. Míša se mě na rovinu zeptal, zdali chci svěřit své trable někomu, kdo se nedovede orientovat v textu a vyčíst z něj jendoduché informace a ještě ke všemu dělá gramatické chyby. No asi se to vyřešilo samo, protože se už několik dnů neozývá.
A tak si říkám, jestli vlastně někoho potřebuju, nebo se mám zase zavrtat zpátky do sebe a hledat dál způsob, jak to všechno přežít. Protože stejně se to děje hlavně proto, že má facebooková zeď je jako jedno velké svatebně-miminkovské fotoalbum a já jen neskutečně zááávidííím VŠEM. Že mají to, co já nemám. Protože prostě 27 - to je jako sedět hrobníkovi na lopatě. A ten začarovaný kruh se bud točit dál a dál a není z něj východiska. Melu jako kolovrátek.
Jenže, víte co je na tom nejhorší? Že to za deset, dvacet let může být pořád stejné. A já to budu pořád zastrkávat někam dozadu, tvářit se, že to přece přejde, protože duha a déšť, žejo. Kdy je ten správný čas říct si: je to blbý, hodně blbý, něco s tím dělej, nebo bude pozdě. KDY? Teď?
