Představy a realita
Představovat si život v těch nejsvětlejších barvách umím báječně. Plakat nad nesplněnými sny jsem se už taky naučila obstojně. Poučit se z vlastních chyb nezvládnu asi nikdy.
Nejsem pesimista! Jenom vidím, kolik chyb mám za sebou a pořád dělám ty samé. Já hloupá husička stále věřím. A sním. I když se mi líbí všechny ty myšlenky, se kterými přišel Pavel, pořád se nemůžu zbavit dojmu, že věř svým snům a oni se ti splní na mou osobu prostě neplatí.
Představy jsou fajn. Realita je taky fajn. Dokud se ovšem nesetkají. To pak člověk pořádně zapláče. A ještě více, když si překážky nepostavil sám, neboť ony přišly zvenčí. Jako pokaždé ...
A to mě prostě dokáže naštvat. Co naštvat, nasrat!!! Nahoře někdo evidentně nechce, aby se mi něco podařilo tak, jak bych to chtěla. Už jsem vyzkoušela tisíc způsobů a žádný nefunguje. Proč? Vnější vlivy ...
To, co na světě nejvíc miluju, je život. Touha poznávat nové a nové věci. Prožívat dobrodružství. Nechat se unášet vášní a dívat se kolem sebe s otevřenýma očima. Užívat si všeho, co nám život nabízí. To, co na světě nejvíc nesnáším, je závislost na druhých a na všem, co nemůžu ovládat a změnit. Skutečnost, že si nemůžu zařídit všechno sama (jasně, je mi teprve dvacet); ne proto, že bych nebyla schopna, ale protože to prostě nejde!
Můžu se vztekat jak chci, ale nikdy neovlivním déšť, který se spustí ve chvíli, kdy plánuju piknik v přírodě ...
