Přežít
Veškerá má vůle se smrskla do jediného slova. Přežít. Přežít brzké vstávání. Den ve škole. Zbytek dne, kdy musím čelit sama sobě. Přežít do konce týdne. Přes víkend najít trochu vůle k něčemu jinému než přežívání. Což moc nejde, protože mysl je už příliš otupěla a přestala vidět smysl.
Když čtu o všech těch šílenostech ve světě, tak mě napadá, že možná tohle je řešení. Konec světa. Všechno shoří na popel. Protože lidstvo jde do kytek a nezaslouží si chodit po naší krásné planetě.
Bije se to ve mně. Temnota vítězí. Nějak se mi nechce zasahovat do dění. Do ničeho. Život se kolem mě zkrátka jen tak děje a já ho nechávám vysávat ze mě poslední kapky radosti.
A pak jsou tady ty světlé dny, kdy mě k slzám dožene pár dětských úsměvů a upřímných slov. Bez nich by to bylo mnohem těžší. Mám je ráda víc než bych měla. Asi proto nesvedu být přísná. Tak strašně moc potřebuju, aby mě měly rády. Mé děti, které mám jen půjčené. Na čtyři roky.
Vy měnila bych je? Za jeden malý splněný sen. Jeden malý zázrak.
Já vím, neměla bych poslouchat Evanescence, co taky od téhle hudby očekávat, že. Rozhodně ne pocity radosti. Až moc mi připomínají teen období, během kterého jsem začala pravidelně psát blog. Během kterého jsem psala poesii o smrti. Během kterého jsem byla tak strašně sama. Jen s dírou někde v hrudníku. S pocitem něčeho, co chybí, přestože jsem netušila, o co by tak mělo jít.
Není to stejné. Absence všeho se nedá definovat jako prázdná díra. Někdy mám pocit, jakoby odlétlo všechno dobré, co ve mně kdy bylo. A zůstalo jen sobectví.
Přežít. Musím přežít. Další den.
