Prostě jsem se smázla
Na facebooku. Už nejsem členem sociální sítě. A najednou mám času, že nevím, co s ním (haha, to byl fakt blbej vtip). Takže začnu hezky psát svou bakalářskou práci, číst knihy ke zkoušce z americké a české literatury, psát analýzy a především se věnovat svému drahému Muži, který si zaslouží jen tu nejlepší péči (a jak krásně pečuje on o mě! :o)
Čtu. Strašně málo. Těch plánovaných sto knih do konce roku určitě nestihnu. Letos je to slabota. Za listopad mám zatím jednu. JEDNU! A to mám velikou chuť číst. Jenže bych musela umět zastavit čas, abych mohla přečíst všechno to, co musím a co bych chtěla. Na druhou stranu, viděla jsem od září pěknou řádku filmů. Žádné romantické béčkové bláboly, ale high-level černobílé filmy třeba z roku 1950. A moc se mi líbí, baví mě a těším se na každý snímek, který Davi vybere. Jen teda ty horory zrovna ne-e.
Bakalářku teda ještě nepíšu. Ostatně jako většina kolem. Najde se pár jedinců, který se už můžou pochlubit šesti, osmi či dokonce patnácti stranami, ale deadline je někdy na konci března, tak co bych se vzrušovala před Vánocemi, ne?! Tím samozřejmě nechci říct, že na to kašlu. Jen mám menší problém s časem, se sekundární literaturou (kterou asi neseženu) a s vlastní neschopností dokopat se k uvažování. Jinými slovy, nemám tucha, jak začít ... a můj vedoucí práce už se na mě zlobí. Ne že bych se mu divila. Já se taky zlobím. Rovněž na sebe.
Miluju. Pořád víc a víc. A náš vztah se neustále posouvá do neznámých končin a nabírá na rychlosti. Všechno je nové, vzrušující, krásné. Do Indie jednou pojedeme spolu. A já vlastně ani nevím, proč něco píšu, ono úplně stačí mě chvíli poslouchat či pozorovat. Uděláte si obrázek velice rychle.
