Stále bloguju

Překvapuje mě, že stále ještě žiju. Modřina o velikosti 15x5cm už pomalu bledne (nabodla jsem se na stroj ve fitku, když jsem kolem něj procházela a nevšimla jsem si, že paní, která na něm zrovna seděla, si zas nevšimla mě a začala cvičit), natažené tříslo se odtáhlo (to bylo asi tím, že jsem zcela propadla výpadům, abych měla sexy zadek in no time) a teď jen necítím, resp. cítím až MOC zadní část stehen (protože jsem se nejspíš blbě protáhla). A taky jsem skoro umřela během PMS, i když to nebylo ani tak před jako spíše během. Takové křeče jsem teda ještě nezažila. A hned druhý den na to jsem ve fitku nevěděla, jestli omdlít nebo se pozvracet. Takže poučení pro příště: těch pár dnů v měsíci si můžu dát oraz. Jen teda přemítám, čím to jako je? Googlení jsem zavrhla, protože mi to vyplivlo až příliš mnoho závažných problémů, as usual. 

Míša má krásně tmavou fialovou modřinu přes celou půlku zadku, abyste si nemysleli, že masochistka jsem jenom já. Pořídili jsme si brusle. A taky činky! Rozšířila jsem sbírku sportovního oblečení a klidně bych šla do Decathlonu zas, protože nabízejí krásné věci. Trochu obsesivně neustále prohlížím všechny ty fotky před a po. Motivuje mě to a říkám si, že když to dokázala taková velryba, proč by se to nemohlo povést slonovi, že?

A jak to se mnou teda vypadá? Začala jsem v polovině června. Po měsíci jsem přibrala 1 kilo. A začala jsem se usilovně přesvědčovat o tom, že to budou svaly! Teď je to něco přes měsíc a půl. To kilo je zas pryč. Jenže, co je kilo během dne, kdy do sebe naliju hektolitry vody, že? Takže na váhu kašlu a koukám do zrcadla (jak radí těch milion fitnessek a fitnessáků a článků). A co vidím v zrcadle? Že mám po ránu pěkně plochý břicho ;) A něco se začíná klubat na pažích. A to je tak asi všechno ... můj milý muž si myslí, že mám trochu pevnější břicho, jeho slovy "už se tolik netřepe" a taky, že můj zadek začíná mít nějaký tvar a už nevypadá tak moc jako pomeranč. Sladké :* Kor když pořád slyším, jak jsem krásná a nemusím nic dělat ;) 

Po měsíci cvičení (3x týdně) jsem se nechala změřit. Dobrá zpráva je, že ta moje čísla nejsou červená, takže nejsem velryba, ale jenom slon. Špatná zpráva je, že se asi brzo utopím, protože mám asi o 15 % méně vody v těle než je zdrávo, a tak se snažím hodně pít. Měla jsem za to, že piju dost. Ale prý teda ne. Když jsem se snažila vypozorovat, kolik toho ve skutečnosti vypiju, přišla jsem na to, že se ani k těm dvěma litrům nedostanu. A proto si teď připadám jako vodní nádrž. Piju vodu s citronem, vodu s okurkama, vodu s chia semínkama, čistou vodu. A taky občas čaj ze zeleného ječmene a bylinkové čaje a čokoládovo-mátový čaj od Harney and Sons, který je naprosto dokonalý! 

Tolik tedy ke cvičení. Jak se to má s italštinou? Benissimo!
Učím se poctivě každý den. Můj "strom" na Duolingu už přesáhl polovinu a barví do zlata dál a dál. Ve čtvrtině stromu jsem si začala dělat poznámky do sešitu, vypisovat slovíčka a psát si slovesa na kartičky. Zasekla se na předložkách, které mi teď připadají jako lážo plážo. Zasekla se na zájmenech, které se používají s přímým a nepřímým předmětem, a stále s nima bojuju. Prošla jsem předpřítomný čas, u kterého je super, že se používá i jako minulý. A teď se chystám na nějaké imperfektum či ci. A slovíček, těch už bylo přehršel. Mám pocit, že mi to jde docela dobře. Často si hodně slov domyslím. A překvapuje mě, co všechno si pamatuju. Každodenní opakování se zkrátka vyplácí. 

No a včera jsem si od mamky přivezla i učebnici, z které jsme se učili na UNI. Budu muset nakouknout, protože gramatika je něco, na co Duolingo nedává vůbec důraz. Člověk si některé jevy odvodit nedovede. Ale je zajímavé pozorovat, k čemu všemu nejsou gramatická pravidla nutná. Třeba ten předpřítomný čas ... nemám tušení, jak se tvoří tvar slovesa. Ale když na to přijde, tak to mám dobře, protože si ten tvar zkrátka pamatuju. A když se objeví sloveso, jehož formu předpřítomného času jsem ještě neviděla, tipnu si na základě těch forem, které znám. A velmi často se trefím. Takže nějakou "představu tvoření" mám, ale kdo ví, co je na tom pravdy. Je to blízké Callanově metodě, tak zkouším, jak moc a do jaké míry to na mně bude fungovat. 

Sloves bych měla mít v hlavě něco přes 70, což mi po měsíci připadá jako dobré číslo. A slov celkově dle Duo 991. Jenže! Duo počítá všechny tvary slovesa jako samostatná slova. Takže místo jednoho vám jich započítá hned šest. Proto je ta skoro tisícovka nesměrodatná. Zkoušela jsem si i nějaký ten progress test, jak na Duo (kde jsem získala 2.55 z 5 bodů), tak kdesi na webu (úroveň A2). No ale samozřejmě nemluvím. Proto bych to ani s těmito výsledky neviděla nijak žhavě. Celkově hodnotím Duo jako skvělou věc. Samozřejmě proto, že jsem po nějaký čas byla součástí česko-anglického týmu, takže už jsem nějakou stopu ve Vesmíru udělala :D Vědomí, že Duo využívá přes 100 milionů lidí, mi dává pocit, že i těch mých 7 %, kterými jsem přispěla do česko-anglického kurzu, něco znamená! Z pohledu studenta Duo rozvíjí všechny dovednosti kromě mluvení. Sice si všechny věty a slova nahlas opakuju, ale je to úplně něco jiného, než kdyby na mě promluvil Ital. To by bylo asi "Mi dispiace, ma non capisco. Puoi parlare piú lentamente, per favore?" (ten přízvuk je tam teda doleva, jinak by to snad mohlo být dobře ... ?! Melody? :D)

Jinak se mám naprosto báječně ;) Čeká mě sraz s Luci a Adélkou, s Marťou a Kamilem, večer deskových her s večeří u Pavla (posledně se konal u nás), týden v Belgii, Holandsku a Anglii (pokud se tam dostaneme tunelem z Calais). V Anglii navštívíme jen Dover a Canterbury, ale prostě Anglieeeeee :* No a to je tak asi největší vzrůšo, které mě čeká. Pokud teda na konci srpna už nebudem mít pejska! Konečně jsme se shodli na rase. Ono totiž najít kompromis mezi Jackem Russellem a Pitbullem není zrovna jednoduché. A jakého ňufíka jsme si oba zamilovali na první pohled? Maďarského krátkosrstého ohaře. Teď ještě nějaké štěňátko sehnat, zvednout knihovnu o dva metry nahoru a začne (pozor: klišé!) nová kapitola života :D Což mi připomnělo, že naše drahé maminky už nakously téma bejby. A co jim na to má člověk říct? Tak prostě mlčím a protáčím očima, co to jde. 

Teď je na čase přidat fotku, abyste neumřeli nudou nad tak dlouhým textem. A to vás ještě čekají knihy a filmy! :D

Místo fotky radši motivační citát k zamyšlení ;)

Co zajímavého jsem četla v červenci?

Šok z pádu a Are you my mother? jsem už okomentovala. K těmto kouskům se přidalo dalších pět. 
Daytripper (Fábio Moon a Gabriel Bá) je přenádherný, filosofický komiks o životě a o smrti. Jak moc je snový a jak moc reálný, to je těžké posoudit. 
Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavender (Leslye Walton) v sobě spojuje magický realismus a rodinnou ságu G. G Márqueze a Isabel Allende s francouzským charm knih Joanne Harris. O Avě se toho zas tak moc nedozvíme a ani zápletka není zrovna objev Ameriky, ale historie rodiny je vskutku zajímavá.  
Na Větrné hrůce (jedna z šílených sester, které vlezl život na vřesovištích na mozek) - tak jo, přežila jsem to! Moc se mi líbil závěr. Jakože fakt, že to konečně skončilo. Mrzí mě, že se všichni navzájem nepozabíjeli, protože mi každá postava neskutečně vadila. Vůbec tomu nepomohla jména, v kterých měl člověk guláš. A taky retrospektiva, kor když jsem tenhle klenot četla od října loňského roku. Jenže když už jsem ta anglistka, navíc ještě otitulovaná, tak jsem to prostě musela zvládnout. Teď ještě Jana Eyrová, na kterou mám matné vzpomínky z gymplu. 
Jakobijánův dům (Alaa Al-Aswany) patří do hromádky čtyř knih s krásným obalem, které jsem objevila za hubičku v Levných knihách. No neberte to! Stručně: Malostranské povídky zasazené do Egypta s politickým a společenských koloritem. Good, very good! Sice ne tak dobré, abych měla bookgasm, ale ne každý píše jako Sarah Waters, že.
Země prokletých (Lilana Lazar), viz o řádek výš. Tentokrát se vypravíme do Rumunska a budeme sledovat životní osudy jedné na okraji vesnice žijící rodiny, nad kterou se vznáší tajemství, které má co dělat s místní legendou o jezeru zvaném Jáma lvová. Příjemně lyrické a popisné zbarvení kontrastovalo s "šokujícím" dějem. 

A o Kill Order zase příště ;) Teď mám rozečteného Outlandera, Krkavčí lásku a Knihu psychologie. 

Co se stříbrného plátna týče, neměli byste si nechat ujít Inside Out (V hlavě). Doporučuji podívat se na otitulkovanou verzi (pokud nefandíte originálu), protože když jsem v českém traileru slyšela překlad jmen postaviček Joy a Sadness jako Eufórie a Depka, vzdychla jsem tak hluboce, že se mi téměř zavřel laptop. Jako proč?! Nehledě na to, že hlavní myšlenka pohádky pak ztratí svůj smysl, jak říkal Míša (a s čím naprosto souhlasím!). Jen malé varování: je to smutné. Ale taky veselé a vtipné a barevné ;)
V kině jsme byli ještě na Ant-Manovi, u kterého jsme se hodně smáli. Oni ti super hrdinivé vůbec nejsou špatní. Tak jsme doma koukali na nějakého nového Supermana, a ten se mi taky líbil. A na oba Tedy, sprostého medvídka :) a na celý Matrix, který jsem viděla podruhé od svých deseti let. A teď sjíždíme Harryho od pátého dílu. Je až k nevíře, jak mě dojímá pouhý pohled na bradavický expres nebo třeba jen ta úvodní znělka. No ale jak jsem psala prvně ... PMS, resp. MS ;)