Rok kohouta - Tereza Boučková
Jméno autorky mi neříkalo vůbe nic až do doby, kdy jsem byla "donucena" koupit si nějakou knihu v Knižním Klubu. Prolistovala jsem katalog a narazila na Rok kohouta. Zaujal mě název, protože přece jen něco málo o astrologii vím. Koukla jsme na obsah a hmmm .. proč ne, reálné příběhy mám ráda.
Rok kohouta není klasickým románem, ve kterém byste našli úvod, zápletku a nějaké to rozuzlení. Tereza Boučková nám podává kus svého života zabaleného ve velmi citlivém provedení. Ve vyprávěcím stylu je něco syrového, přesto srdečného. Jste-li soucitné povahy, autorka vám hned na počátku přiroste k srdci a vy spolu s ní prožíváte její útrapy (jakkoliv to zní klišovitě, stojím si za svými slovy).
Pokud bych měla obsah knihy popsat hodně obecně, řekla bych nejspíš, že pojednává o soužití s adoptovanými dětmi. Byla jsem velmi překvapená, v co se taková adopce může zvrhnout. Hold jako romantik vidím všechno až příliš růžově. Nicméně, pokud není dítě hned po početí zahrnováno láskou, může z něho vyrůst cokoliv, ať se rodičové snaží seč můžou. Což je parafrázovaná myšlenka knihy.
Při čtení kritik a recenzí jsem byla poněkud na vážkách. Spousta lidí odsoudila autorčino chování. Nakonec se adoptovaných dětí "vzdala" a "kritici moralisté" to berou jako neschopnost vychovat dítě. Těžko soudit. Čtenář se nemůže vžít, čtenář by musel prožít, aby pochopil. Navíc je Tereza Boučková, jako dcera Pavla Kohouta, považována za prominentní dítě. Zalistujete-li stránkami knihy, zjistíte, že její život rozhodně nebyl jednoduchý a mluvit o protekci by nebylo na místě. A co jsem ještě chtěla ... viděli jste Smrady? Tak TB je autorkou scénáře.
A ukázky :o)
Marek propadl cyklistice a jede v tom čím dál víc. (...) Všichni mi říkají, že je to lepší, než kdyby měl milenku. Ale i milenka dokáže muže zklamat. Anebo mu začne být časem protivná. Anebo obojí. Kdežto kolo? To poslouchá. A nemá žádný názor. Ani náladu (Vlastně ne, náladu má pořád skvělou.) Je vždy připraveno, všechno si nechá líbit, se vším souhlasí a ještě svého pána nese a něžně se pod ním pohupuje. Proč nejsem kolo?
Matěj dělal těsto na cukroví, na vanilkové rohlíčky. Sice blbě, ale. Řekl, že chce mít Vánoce takové jako vždycky. Přidali jsme se. Všichni. Chceme mít Vánoce. Pečeme.
Jiný to nebude. Prostě to má v sobě. Takoví jsou Romové, musíte to brát, jak to je, musíte se s tím smířit. (...) Nechci aby byl můj syn takový. Nikdy se s tím nesmířím!
Lehla jsem si, ale spát nemůžu. Každou chvíli mi po tváři steče slza. (Přece ještě nějaké mám, dobré znamení pro budoucnost, zase budu moci brečet do aleluja). Co udělám se svým životem?
