S příchutí Éire
Nadšené očekávání zázraků mě v konečné fázi vždycky zklamalo. Proto jsem si "těšení" zakázala a rozhodla se brát věci tak, jak jsou. Nedoufat, nefantazírovat, prostě si počkat na to, co přijít má a následně si dosyta užít neočekávané překvapení.
Než jsem k takovému závěru dospěla, prošla jsem si několika zklamáními. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že naděje vkládané do druhých se často liší od jejich vlastních představ. Abych to řekla jednodušeji, každý máme své představy a ty se od sebe leckdy až diametrálně liší. Jak prosté, řeknete si. Jistě, jenže když žijete v naivním světě plném splněních přání, je pro vás takové zjištění horší než zásah kulového blesku.
A tak se tedy učím netěšit se a neočekávat. Proto také mé setkání s Žandou a následně se Zuzi dopadlo tak báječně. Svou novou metodu jsem použila i včera před první lekcí irských tanců. Naše báječná lektorka je typ člověka, který dokáže nadchnout svým entusiasmem a energií. A tance jsou (jedním slovem) báječné. Nechci vynášet soudy po první hodině, ale i tak si myslím, že to půjde (I hope, I believe, I WANT). Přinejmenším mě to chytilo a baví mě to. A taky mě dneska nic nebolí. Což je (myslím) důsledek toho, že se téměř každý den doma protahuju, a tak si ty mé svaly na pohyb už zvykly (zatím nepotvrzená domněnka).
Ano, ano, ano. Irské tance jsou my cup of tea. Mají techniku, mají eleganci, mají živočišnou energii. A mají příchuť Irska.
Naskýtá se jedna otázka. Proč jsem se do nich nepustila dřív?!
