S úsměvem jde všechno líp
Pustila jsem se do sepisování svých 101 cílů pro následujících 1000 a jeden den. Zasekla jsem se na 63. položce. A zjistila, že nejvíce mých tužeb se týká materialistických věcí, které by oblažily mou duši a zároveň ji trochu pozvedly na žebříčku "zdravého" životního stylu.
Je zvláštní a podivuhodné, že se nemůžu hnout dál, když vezmu v potaz, jak mě každý den, každou hodinu napadne něco, co bych chtěla, aby se stalo přítomností, aby se stalo součástí mé každodenní reality. Včera jsem si třeba přála, abych už konečně dopsala referát a aby se dnes semlelo něco, co by mi znemožnilo ho přednést. Dopsala jsem ho (ubohé tři strany). A nestalo se nic. Přednesla jsem ho. A světe div se, využila jsem celých 90 minut. Proč se vždycky bojím dopředu?!
Dnes ráno, když jsem vstávala (po pětihodinovém spánku) přesně v šest, jsem si přála, aby mě osvítila Múza a poradila mi, čemu bych se mohla věnovat v zítřejší školkové hodině. A teď už pomalu sepisuju své návrhy ... že by stačilo přát si s předstihem? Mám pocit, že jsem snad konečně pronikla do tajů příprav. Je to vlastně úplně jednuduché. Sestavit lekci nebylo nikdy snazší. Stačí mít nápad na téma a aktivity se už vynořují samy. Já vlastně nevím, proč se věnuju lingvistice, když jsem kreativní člověk patřící mezi děti. Hrát si, vyrábět, zpívat, tancovat. Žádná věda, žádnej výzkum.
Kdyby tak člověk měl čas na to, aby si mohl vše v poklidu promyslet. To by se nápady hrnuly samy. Respektive nápady by měly reálnou šanci, že se vůbec do našeho vědomí dostanou. Protože přítomnost stresu/spěchu/deadlinu jim v tom brání a my se nedovedeme soustředit na nic jiného než na představy o katastrofálních následcích. Ehm, generalizuju, ale není to tak?
Taky vám připadá vtipné, že se na wikipedii dá najít definice prokrastinace? Není už samotný fakt, že si někdo našel čas na to, aby definici sepsal, znakem prokrastinace? :D Definovat ji jako "kontraproduktivní, zbytečnou a zdržující" je vlastně popis samotné činnosti autora.
Asi zase moc přemýšlím ... on totiž tenhle blog je jedním velkým výsledkem nezměrné prokrastinace vyvíjené po několik let a stále neovládnuté ve prospěch (snad) zlepšujících se vyjadřovacích prostředků autora (maskulinum, aby to nebylo moc zřejmé).
Bože!!! To je tak, když čtu články, kterým moc nerozumím. Kéž bych byla tak flexibilní ve všem ...
Pokud to stále ještě není patrné, tento článek byl pokusem demonstrovat mé nadšení, že jsem přežila nejnepříjemnější událost tohoto týdne a jako bonus to ani nebolelo. Zítřejší test mi vrásky na čele nedělá. Čtvrtek je můj oblíbený den. Není třeba dělat si starosti kvůli jedné malé nepříjemnosti o půl osmé ráno. Je třeba těšit se na věci budoucí a mít radost z věcí přítomných (ano, mám namířeno do školky :o)
Carpe diem!
