S úsměvem
Tři dny v Praze byly prima okořeněním konce prázdnin. Ty ale stále nekončí! Ještě dva a dvacet dnů. Viděla jsem první nástřel rozvrhu. Slušný. Celá volná středa, výuka nejdříve na devět, nejpozději do dvou. Čas na školky, na kurzy, na život. V pondělí ráno frančtina, ve čtvrtek italština. Teď ještě tu jógu a budu zcela spokojená.
V říjnu meeting se supervizorem a školení ADRy, v lednu Velká Británie.
A tuhle středu Slovensko, kousek od Žiliny, Rájecké Teplice, farma. Nechtěly jsme s Peťkou moc utrácet za cestu, a tak jsme si vybraly cenově a časově nejpřijatelnější destinaci. Za bed and board se staneme součástí rodiny a budeme pomáhat na farmě. Strávíme týden v přírodě, bez internetu, bez telefonu, bez civilizačního stresu a nabijeme se pozitivní energií k práci na diplomce. Což se nám oběma maximálně hodí.
Dočetla jsem Čirou radost (Anthony de Mello), knihu jezuitského duchovního, jejíž primární myšlenkou je odpoutání se od tužeb, o kterých si myslíme, že nám přináší štěstí. Uvědomit si, že všechny naše negativní emoce (smutek, závist, agrese,...) jsou jen hloupým naprogramováním a my se jich můžeme zbavit. Narozdíl od Moci přítomného okamžiku je tahle kniha více exemplární, tudíž snáz uchopitelná. Když už zmíní, že negativní emoce jsou špatné, neopomene taky vysvětlit proč a jak se jich tedy vyvarovat. A co udělat proto, abychom si udrželi to trvalé štěstí. No a ty historky ... radost sama :)
Při čtení mě napadla jedna myšlenka. Představte si dítě, kterou sebou plácne o zem. Jaká je typická reakce rodiče? A jaká je typická reakce dítěte? Dovedete si představit, co by se asi stalo, kdyby při první takové situaci zůstal rodič zcela klidný (nebo se třeba smál), jak by asi reagovalo dítě? Kdyby se veškeré dětské pokusy o první slova, první krůčky, atd přestaly hodnotit, ale dítě by samozřejmě bylo motivováno k dalšímu prozkoumávání světa?
Má hypotéza je, že když dítěti neukážeme, že by se na bolest a zklamání mělo reagovat pláčem/uražením/naštváním, vůbec ho to nenapadne. Nějaké slzy a vzdor určitě přijdou, ale pokud rodičové nebudou na obdobné situace sami takto reagovat, dítě to od nich neokouká a brzy s tím přestane. Když se dítěti dovede vštěpit, že NE neznamená konec světa a když bude vychováváno spíše v kooperační než kompetitivní atmosféře, vyroste z něj sebe-vědomý člověk nedbající na názor druhých s přirozenou touhou pomáhat. Jop, v mém ideálním světě by tato teorie mohla fungovat ... vaše názory?
Dočetla jsm rovněž Dcery měděné ženy a než jsem se pustila do doslovu, usnula jsem. Sen, který se mi zdál, byl naprosto úžasný, snad prorocký. Poselství Prabáby stále žije. Takovéhle ženské kruhy bychom dnes potřebovaly. A společný čas během M-dnů! Nemilovat své tělo je jako nemilovat život samotný - nádherná myšlenka, dle mého velmi těžko aplikovatelná v praxi.
Nejvíce mě oslovil příběh o Sisiutlovi. "Spatříte-li strašného Sisiutla a jste až na smrt vyděšení, stůjte pevně. Není hanba mít strach. (...) Obě odporné hlavy se blíží k vaší tváři. Z obou stravujících tlam vychází odporný zápach, chlad a hrůza. Zůstaňte stát pevně na svém místě. Než se mohou obě hlavy Sisiutla přimknout k vaší tváři a ukrást vám duši, musí se k vám obrátit obě hlavy. Jakmile k tomu dojde, Sisiutl konečně spatří svou vlastní tvář. Kdo spatří druhou polovinu Sebe sama, spatří Pravdu." (str. 31)
Objevit a přijmout svůj Stín, terminologií Junga :o)
Nevěřím na osud, nevěřím ani na náhody, protože já věřím v synchronizaci! Což je svým způsobem kombinace obou předchozích. Když žijete svou skutečnou Cestu (dá se nazvat osudem), potkáváte na ni situace, které spolu souvisí a mohou působit jako náhody. Ach, jak já zbožňuju tohle filosofování a zjednodušování!
A teď čtu Pokoj Emmy Donoghue, irské autorky, která se nejspíše inspirovala tím německým (nebo rakouským?) psychopatem, který ve sklepě po několik let věznil ženu. Příběh je psycho, to ani jinak popsat nejde. Vynikající náhled na prožívání dítěte, které od narození žije pouze mezi čtyřmi stěnami a nemá tušení o existenci okolního světa. Je to mnohem zábavnější než Vyvolení, na které se občas podívám, protože mě fascinuje, čeho všeho jsou lidi schopni pro pár korun.
V Praze jsem si pořídila jen jednu knihu, a to učebnici psychologie. Tip na zklidnění mysli, která by se po daném cvičení měla nastartovat k lepším učebním výkonům, musím během semestru vyzkoušet. A vnímání barev lidským okem - to je panečku věda! Jak bychom asi viděli svět, kdyby zmizely elektromagnetické vlny?
Výklad na Karlštejně mi vnukl myšlenku pořízení českých pověstí. Možná někde doma budou. Hrůza, jak rychle člověk zapomíná. Překvapilo mě nízké vstupné, malý počet lidí a lidové ceny pod hradem, kde jsem si dala (poprvé v životě ... vždycky skončím se salátem nebo těstovinama) svíčkovou za pouhým 80 kaček a byla fakticky moc dobrá. I s brusinkama a šlehačkou :) A pšeničným pivem, ve kterém jsem utopila vosu. Můj altruismus je asi selektivní záležitost :D
Kdybyste viděli ty boží sukňo-gatě v červené barvě a top s plandajícíma rukávama v bledě modré. Abych se co nejdřív vyfotila a vy se mohli pokochat. A to jsem v Govinda shopu utratila jenom osm stovek. A dokonale si pochutnala na veggie obědě sestávajícího z hráškovo kokosové polévky, okurkového salátu, čatní a kuskusu se směsí z brambor, mrkve a dýně hokkaido. Plus navíc kulička z domácího tvarohu jako dezert. Takto bych mohla jíst každý den!
Přidala bych jednu z pražských fotek, ale to by můj laptop asi nezvládl. Musíme počkat, až SIS opustí noru.
