Seize the Day
Už dlouho se mi nestalo, abych se ve škole usmívala, zírala na tabuli a vyloženě si užívala celou hodinu. Nejdivnější na tom ale je, že se jedná o hodinu české fonetiky a fonologie. Když jsem si posléze uvědomila svůj nebývalý zájem, až jsem se zděsila. Ono mě stále ještě dokáže něco zaujmout! Nevídané, neslýchané, neobvyklé. A vlastně ani není složité říci proč. Transkripce je kreativní proces, u kterého člověk nejprve pochytí pár značek a pak si už jen hraje. Možná mě ta hra bavila právě proto, že jsem za poslední dva roky moc předmětů vyžadujících logicko-kreativní myšlení neměla. Po dnešku musím říct, že češtinu budu studovat i nadále. Dokud bude existovat něco, co mě zabaví, budu předstírat, že i já patřím mezi bohemisty.
Po češtině přišla hodina španělštiny. Snad poprvé od prvního ročníku jsem měla připraveny oba domácí úkoly. Mini esej a stáhnutý článek z internetu, který jsem dokonce stihla přečíst a následně v hodině přeříkat svými (značně zjednodušenými) slovy. Soukromé lekce španělštiny mají smysl! A nebyla to nuda, jako skoro pokaždé.
Den na akademické půdě uzavřela dvě cvika z angličtiny. Nejprve americká literatura, kde jsme pitvali básníky a jejich hlubokomyslnou poesii, kterou umí vyložit jen sám pan docent (chápání poesie bylo, JE a bude subjektivní, tak proč nám někdo stále podsouvá své rozbory založené na rozborech někoho děsně chytrého, kdo o tom napsal spoustu studií?! A proč se tomu stále divím, když vím, že to nebylo, není a nebude jiné?). Až budu (pokud budu) jednou učit literaturu já, pustím studentům Společnost mrtvých básníků a pokusím se jim vysvětlit, že poesie opravdu může být krásná, pokud v ní budou hledat sami a nenechají se ovlivnit názory vzdělanějších s patenty na rozum. Dokud mi učitelé říkali, co je sdělením té či oné básně, poesie mi nic neříkala a nebavila mě. Když jsem přestala poslouchat a začala číst, otevřel se přede mnou kouzelný svět plný veršů, krásných myšlenek, nádherných metafor a dech beroucích vykreslení citů. Možná jsem jen naivní hloupá husička, ale opravdu věřím tomu, že naučím své studenty milovat psané slovo.
A druhým cvikem byla lexikologie, kde jsem usínala, zívala a přemýšlela nad tím, zda-li je vědecký pracovník (pouze mé domněnky) schopen učit na vysoké škole bandu mladých holek. Nemůžu si pomoct, ale myslím si, že ten odtažitý a přitom vtipný Igor Hnízdo má tak trochu problém s rozvrhnutím své hodiny, se získáním pozornosti a se svým uspááávacím hlasem.
Prostě báječný den. A to především díky mému Drahému, vedle kterého jsem se ráno probudila, přitulila se a nechala se hladit po vlasech, do nichž mi vtiskl pár letmých polibků. Jsem zamilovaná. Jsem šťastná. Jsem Davidova. (a teď mě napadlo Hvězda :DD )
