Self-destruction ... ?
Ono to asi vážně musí působit směšně, když v jednom týdnu stihnu dvě fitka, procházku s bruslícími kamarády a hodinu beach volejbalu a ještě se chystám do fitka v neděli. Já, lemra líná, trávící svůj život vleže mezi knihama nebo před tabulí poučující druhé. Pár rozjímavých týdnů, jedno rozhodnutí a růžový brýle povalující se v dálce. Osvobozující pocit ...
Co na tom, že jsem se ve čtvrtek nejspíš špatně protáhla, protože pořád cítím stehna. Co na tom, že jsem si včera utřískala ruce z odbíjení. Co na tom, když se cítím tak moc dobře. Peťka říkala, že na sportovcích je pozitivní to, že nemají šanci být ve stresu a když jsou, tak moc dobře ví, jak se ho zbavit.
Nebudu naivně doufat, že by se ze mě mohl stát sportovec, HA HA, ale budu věřit, že mě to jen tak nepřestane bavit. Protože fitko je fajn, volejbal byl skvělý, tenis by taky nebyl od věci (jak jsme včera viděli ty starouše běhat po vedlejším kurtu), no a čas od času hory s přáteli ...
I když teda absenci stresu přisuzuju úplně něčemu jinému.
A self-destruction v nadpisu? To je naivní víra ... která člověka ubíjí ... když se "zapomene" a zatouží ... po dalším hrnku zeleného čaje.
