Skoro podzimně
Proč je tak těžké být šťastná, když padá podzimní listí? Proč už kakao nehřeje a ponožky studí? Proč knihy nepotěší a dým z vodnice neodnese jinam? Proč lpět na snech je stejně těžké jako nechat jít? Proč obcházím kompromisy a schovávám se v nostalgii?
Otázka štěstí zůstane snad navždy nezodpovězena.
Chci. Nemám.
Kvalitně neurotičkou.
A přitom by to bylo tak jednoduché. Jenže ...
"I like people too much, or not at all," napsala Sylvia Plath. A tak to je.
I just don't want to be good all the time. It's tiring ... And the essential places are still empty. Cause maybe they are not meant to be ... ?
Občas nemám odvahu hledat sama. Nechci se zase topit v říjnových loužích. Ztrácet se. Ale jak se může ztratt někdo, kdo už ztracený je? Kdo se houpe nad propastí a čas od času ho napadne, že by bylo nejjednodušší propadnout se. Ale už ne do hlubin duše. Do nicoty. A konečně přestat snít.
Podzim je krásný ve své bolesti a ve všem, co umírá.
Bohémstvím k sebedestrukci.
Spadni zpátky na zem, princezno. A tak peru, skládám oblečení, zašívám, drbu kamna a netěší mě volný den, protože jsem si ho představovala jinak.
