Smiling again
Momentální nálada: relaxačně naladěná, páteční, vyrovnaná
Asi nejsem psychopat, i když je pravda, že v posledních zhruba 23 dnech jsem o tom docela vážně pochybovala. Mé euforické stavy mi nepřipadají jako manické, ale mé depkoidní stavy jsou teda pořádně depkoidní. Což neznamená, že nejsem normální, že. Depku má čas od času každý. Zvlášť na podzim. Zvlášť když je Rak. Zvlášť když se na něj sesype spousta věcí, se kterýma si neví rady. A navíc by mě to vůbec nemělo překvapovat. Vždyť je to každý rok stejné ... jen letos jsem toho zažila trochu víc. Tak proč zmatkuju? Proč se snažím diagnostikovat sama sebe? Je nejspíš načase, abych se s tím svým Stínem smířila. Prostě to mám v sobě. Jsem to já. Jiná nejspíš nebudu. Na podzim se někam zavřu a až to přejde, zase vylezu.
Přestože mně myšlenky na ukončení života připadaly lákavé a naplňovaly mě klidem a úlevou, neudělala jsem nic, co by mě posunula blíže ke konci. Někde hluboko totiž vím, jak je život vzácný a krásný. Někde hodně hluboko to je. A dneska, když se usmívám a život je zase krásný jako dřív, se ta myšlenka nachází pod povrchem. Smrt šla na chvíli zase bokem. ... Raději bych zešílela, než abych se stala zbabělcem a šáhla si na život. To ale říkám teď. Popravdě ... trochu se děsím sama sebe ve chvílích, kdy se plácám na dně. Cítila jsem totiž, že opravdu nemůžu nic slíbit. Svět nedával smysl. A pak to najednou přešlo ...
Depka se proměnila v únavu. Neskutečnou únavou. Včera jsem usnula v jednu a probudila se v osm, dala si hrnek čaje a šla zase spát, abych vstala dnes kolem půl desáté a vyrazila učit. Zdá se, že to odeznívá. Přesto jsem stále v lehké melancholii, ale takové té příjemné, která vás donutí zastavit se a vzhlížet k tmavnoucí obloze, nechat si na tvář dopadat kapky deště, zavřít oči a naslouchat větru v listoví, kochat se barvami. Vnímat a milovat svůj život, který máme jen jeden a o který se musíme starat, jak nejlépe to jde.
Moc se poddávám tomu, čeho se bojím. Člověk je přeci tím, kým se cítí být. A já jsem OPTIMISTIC girl. Říkají to všichni, i já to vím. Jsem tady přece proto, abych učila lidu citu, milovat se a smát se.
A tak si teď užívám svůj "social" week, kdy mě na ulici/v tramvajích/v obchodech/ve škole oslovují neznámí lidé a ptají se na tři TOP otázky: Jak se vám to stalo?/Není vám zima na prsty?/Na jak dlouho to máte? Já se usmívám, odpovídám a cítím se fajn, protože being social je přesně to, co k životu potřebuju ze všeho nejvíce.
Dnes mě při cestě do školy oslovila cizí paní, že jí spadlo něco do oka, jestli bych se mohla podívat. Tak jsem mrkla, potvrdila a dala radu, co s tím. A ona na to: Mohla byste vy? Tak jsem dnes poprvé osahávala cizí bělmo. Zvláštní pocit. Já bych si do své intimní zóny nikoho cizího nepozvala.
A už mám žlutý, oranžový a vínový filc na nové ozdoby na sádru. Přece nemůžu pořád nosit stejný styl, že :D Mango barva čeká na stole. Čerstvě koupená kniha (Polosvět: Zima od Roda Reese) už je rozečtená. Čtu taky Tajemství přitažlivosti srdce, které je sice přespříliš pozitivní, ale to je přesně to, co teď potřebuji. Dívám se na Once Upon a Time a rozdívala jsem Rizzoli and Isles - kochám se nádhernou živelnou Jane Rizzoli. Piju jeden Zen Chai za druhým, pořád se něčím cpu (což je úspěch, protože posledních pár týdnů jsem jedla spíše sporadicky) a jak už jsem řekla, hodně spím. Ve škole čteme Never Let Me Go (česky to prý nestojí ani za pohled), na španělštině se s Jančou pořád smějeme a všechny tři školky jsem tento týden zvládla. Jak je to možné? No, neměla jsem tu problematickou díky podzimním prázdninám, a taky proto, že jsem se snažila o co největší nadhled. NO STRESS. Jsou to jen děti. Nejsou moje. I kdyby mě vyhodili, tak přijdu JEN o práci. Dospěláci mě mají rádi. Já mám ráda je. Proč se nervovat.
Ha a dnes jsem byla ve škole v ohozu, ve kterém už týden chodím doma a včera jsem v něm dokonce spala. A vypadala jsem super sexy. Teď jdu mrknout na neodolatelnou Jane Rizzoli ... že já se vždycky zamiluju do nedostupné ženy oplývající charismatem a silnou osobností!
Už jsem to zase já, že? :o)
