Smysl života
Domča včera říkal, že lidé si vytváří problémy a neřeší je z jednoho prostého důvodu. Snaží se zabavit. Život je beze smyslu. Smysl mu dáváme my, lidé. A žít s vědomím života beze smyslu je příliš těžké. Proto si vytváříme problémy, o kterých mluvíme, ale vyřešit je nechceme.
Už předávno jsem říkala, že svět je jednoduchý, že složitým ho činíme jen my sami. Ale myšlenka života beze smyslu je něco, co mě děsí a co se právě teď snažím pochopit. Podtrhuje to mé nedávné nihilistické smýšlení ... proč se v životě o něco snažit, když stejně jednou přijde konec?! Proč žít? Když všechno skončí a po nás zůstane ve Vesmíru jen nepatrná stopa.
Abych pravdu řekla, moc se nad tím zamýšlet nechci. Raději budu věřit v reinkarnaci. Z takového přemítání by si jeden mohl vypěstovat pořádnou fóbii!
Nehodlám se smiřovat se smrtelností. Chci i nadále věřit ve smrt jako přechod do jiného života.
Takže si dočtu Dalajlámovu Soucitnost, pustím Atlas mraků, dopletu pedigový košík, dám si pár phrasal verbs a snad konečně dopíšu ten článek, Luce :o)
Že by žít bez myšlenek na smrt a bez hledání smyslu? Prostě jen tvořit svou stopu ve Vesmíru ...
