Sobecký obr
Už nečtu. Není kdy. Od sedmi do půl deváté jsem byla ve městě. Neustále v presu. Stále s úsměvem. Jen ty přejezdy z místa na místo mi ubírají dobrou náladu. Proto se neumím česky domluvit. Konverzuji jako vycucnutý bonbon.
Není tedy divu, že pořád listuji psychologií.cz (články jsou kratší než knihy) a čekám "něco" co mi otevře oči. Dnes třeba tohle:
Člověk, který si nevěří, není si jistý svou hodnotou, má tendenci ve vztahu překračovat své hranice – dávat do vztahu víc, než je pro něj dobré, protože se tím snaží vykompenzovat své nízké sebehodnocení. Přebírá zodpovědnost za chování a pocity druhého člověka a může se snažit udržovat vztah za každou cenu, protože se obává, že rozpadem vztahu se potvrdí oprávněnost jeho nízkého mínění o sobě. - řekla v diskuzi slečna/paní Monika
A já myslela, že je to jen mesiášský komplex, mé samaritánské sklony. Hmmm, tak nakonec to s mým sebevědomím nebude až tak růžové. Chjo! Taky máte dojem, že se ze mě stává hypochondr?! Kdybych byla simple-minded, svět BY byl snadnější. Ale ne, já jsem chodící Rubikova kostka, ježek v kleci, Mínotaurův labyrint, zkrátka ekvivalent pro trable.
Jaké to asi je - nepřemýšlet. Nehrabat se v nepochopitelném pletenci vlastní psyché. Brát věci tak, jak jsou a nesnažit se hledat odpovědi, jistoty a správná řešení. NE-MYS-LET.
Člověk nemyslí, když je šťastně zamilovaný. Když je zamilovaný nešťastně, domněnky poletující hlavou mu nedají spát.
Pokud to není úplňkem, tak jsem se už zase zbláznila. Když jsem v červnu chodila jako tělo bez duše a byla zcela zahlcena myšlenkama, pomohl mi výlet s Pavlem do Štramberka. Seděli jsme tehdy na hradbách několik hodin a rozjímali. Byly to nádherné okamžiky, během kterých jsme na mnohé přišli, ujasnili si priority a touhy a rozhodli se, co dál. Po dlouhé době jsem žila okamžikem. Cítila jsem se tak opravdicky.
Chci to zase zažít. Chci čistou mysl. Chci (?) se přestat trápit, ale když ona ta naděje přece stále ještě žije a občas vzplane, tak bych to neměla vzdávat, protože CO KDYBY se Vesmír najednou rozhodl, že si to zasloužím ...
Když tak píšu o Vesmíru, vybavila jsem si jednu z dnešních lekcí. Začala jsem s několika skupinkami číst Sobeckého obra od Oscara Wilda. Pokud pohádku neznáte, určitě si ji přečtěte. Má v sobě trochu křesťanství a mně se moc líbí. Překvapilo mě, že pointa byla pro studenty nesrozumitelná. Když jsem hlavní myšlenku vysvětlila, zarazil mě jejich chlad. Jsem já tak moc otevřená všemu ANEBO jsou oni tak moc netolerantní? Přestože nejsem věřící (i když věřím v mnohé), beru existenci Ježíše jako něco samozřejmého. A i kdyby to nebyl Ježíš (Vláďa mi totiž kdysi ukazoval jeden hodně starý text, který vznikl dávno před Kristem a psalo se v něm o "někom-ve-stylu-Ježiše" - prostě obětování, zmrtvýchvstání, ...), tak si myslím, že určitě existoval někdo, kdo takto obětoval svůj život pro život druhých. A je přeci jedno, jestli to bylo v roce 0, jestli to bylo v Africe a kdo to vlastně byl. Ona jen ta myšlenka, že NĚKDO takový existoval, je hodně ... jak to říct ... no prostě umožňuje to člověku zapomenout na to své sobecké self a být tady pro druhé. Přemítala jsem nad tím (od posledního rozhovoru na toto téma se dosti změnilo) hodně dlouho. Připadá mi obdivuhodné obětovat se pro druhé. Milovat tak moc. Jsou to sice silná slova, ale ... nemáte pocit, že byste to udělali taky?
