Sofiin svět
Psaním si nejspíš kompenzuji svou převažující naslouchací náturu/náladu. Nedovedu si představit, že bych neměla blog a deník.
Mé obočí konečně nevypadá jako břežněvovské. V pondělí jsem objednaná na vlasy. Zasloužená odměna. Při cestě tramkou jsem pročítala Sofiin svět. Zrovna jsem u Platóna a jeho světa idejí. Platón se mi moc nepozdává, protože měl za to, že pravdivé je jen to, co poznáme rozumem. Zavrhoval smysly. Na rozum se dá spolehnout, na smysly ne ... vše, co je poznatelné smysly, je podle něj pomíjívé a tudíž nelze říct, že by to bylo pravdivé.
Samozřejmě že vše, co poznáváme smysly, je pomíjívé. Jen se nedokážu ztotožnit s jeho hledáním věčné pravdy. Prakticky mluví o jakési jistotě. Dřív jsem něco takového hledala taky, ale teď si myslím, že vůbec není podstatné rozlišovat mezi pravdivým/nepravdivým, dobrým/špatným. Každý to má jinak. A neexistuje univerzální odpověď. Věci prostě jen JSOU. Dneska jsou takové a zítra budou zase jiné.
Čeká mě Aristotelés. Uvidíme, co na to on. Z hodin filosofie ze střední si toho moc nepamatuji. Na vysokoškolskou filosofii jsem se vybodla. Teď mě to i docela mrzí. Myslím ale, že člověk musí "dorůst" do stádia, kdy se bude chtít o něco takového zajímat. Je třeba správného načasování. Paní Dallowayovou jsem v 15 taky vůbec nepochopila a odložila jsem ji po několika stranách. A jakou je pro mě teď inspirací! A stejné to třeba bude s Exupéryho Citadelou, která je pro mě (zatím) příliš abstraktní a nudná.
Čtenářka ve svém živlu :o)
