Španělská litanie
Klepu na dřevo, abych náhodou nezakřikla skutečnost, že v letošním zimním semestru nemusím psát až příliš mnoho esejí. Ale něco tedy budu muset dělat, což je docela nefér, když vezmu v úvah fakt, že bych měla psát bakalářku. A snažit se naučit španělsky. Což mě přivádí k mému doučování. Ještě tak měsíc zpátky jsem přemýšlela nad jeho zrušením, ale nakonec jsem se dle rady Adélky zařídila jinak. A nelituji. Po první hodině v ZS na UNI si myslím, že jsem dosáhla nějakého pokroku. Minimálně se už nebojím mluvit, což byl můj problém numero uno. A navíc je Katie skvělá holčina, která mě učí nejen španělsky, ale taky "o životě", přestože je o rok mladší než já. Takže své hodiny španělské konverzace budu brát jako samozřejmost a třeba s nimi budu pokračovat i po státnicích, kdy se španělštiny "zbavím" ... protože je docela dobře možné, že mě pak zase začne bavit. Hold ta naše UNI je strašně demotivující.
Přes prázdniny jsem přečetla 4 knihy do literatury a jelikož jsem je četla česky, bylo mi řečeno, že to vůbec nic neznamená. Chápete?! Jak kráva se morduju s naprosto dementními texty, které jsou úplně o ničem, nikdo je nezná, v knihovně se povalují pod desetiletou vrstvou prachu a "je to k ničemu" ... proč jsem vůbec něco četla? Místo toho jsem se mohla pustit do Irvinga, Loukotkové, Simmela ...
Nějaký tip jak znovuobjevit lásku k jazyku španělskému?!
