Stars Can't Shine Without Darkness
Všechno se začalo odvíjet už v průběhu září, kdy jsem se nachomýtla k workshopu, který se týkal pletení košíků z pedigu. Tehdy se má očička rozzářila a já po dlouhé době opětovně zažila skutečný "relax" při kterém nemyslíte vůbec na nic.
Dva týdny zpět jsme si s Peťkou pedig konečně objednaly. A naplánovaly si creative afternoon, abychom rozšířily naše vánoční dárky a zase trochu kreativně expandovaly. Učit se novým věcem je výzva a především zábava (jakmile překonáte prvotní nesnáze).
A přišel čtvrtek a s ním dlouho plánované divadlo s Marťou, mým drahým spolu-tanečníkem. Prý Dekameron, s nějakou slovenskou hvězdou. Tož děcka, takové hrozné divadlo jsem už dlouho neviděla. Ty repliky a prázdné myšlenky! Moderní varicae. Čeho? Nicméně, dalo mi to jednu velmi důležitou věc. Uvědomila jsem si, že člověk nemůže vědět, co je dobré, když nepozná to špatné. Jinými slovy, Stars Can't Shine Without Darkness. A každému, kdo to chápe a vidí v tom velkou krásu a moudro, připisuji pomyslný bod. Moc mě těší, že Shining Sun je na stejné vlně. Právě proto okupuje obrovský kus mého srdce. Není nad to, když dokončujete myšlenky druhého :o)
No, před divadlem jsem byla v naprosto nevyrovnaném stavu, když jsem uvažovala nad jednou jedinou věcí, ale zdravý rozum převládl, přestože emoce bojovaly o moc. A mou spasitelkou byla slečna Stela, která mi nabídla svůj úhel pohledu a mé srdce začalo opět pravidelně bušit. Jak vysvětlit doktorovi, že arytmii mám jen při pomyšlení na jednu konkrétní osobu? :o) Což mi připomnělo jednu hlášku od Freuda, kterou mi dnes poslal Pavel: "Pred tým, ako si sami diagostikujete depresiu, alebo nízke sebavedomie, najprv sa uistite, či nie ste len obklopeni sviniarmi." Jak by Mona - chodící optimismus - mohla být maniodepresivní? NO WAY. Jen přecitlivělý Rak, nic víc, nic míň. Stejně jako si lenost našla honosnější název v latinském procrastinare. (Pokud chcete prokrastinaci překonat, nejdřív si uvědomte, že to není lenost. Pecivál v životě obvykle nic pořádného neudělá. Člověk trpící prokrastinací ano – ale vždy až na poslední chvíli, emocionálně a často i fyzicky vyčerpaný - psychologie.cz) Vzdělaní lidé o tom ví své. Nepřipadá vám ale krajně podezřelé, že skoro každý student prokrastinuje?! Není to přesně to, co dělám já? Searching for excuses?
S myšlenkou na svět, kde zlo musí být přitomno, aby mohlo existovat dobro, jsem usnula. A nastal den pletení košíků. Je třeba říci, že talentu od přírody nemám ani co by se za nehet vešlo. Zato odhodlání a nadšení pro věc, ty ze mě srší jako horké magma. Můj druhý košík je křivozubý až běda. Líbí se mi. Mamka ho nadšeně vzala do práce, aby se pochlubila a zneužila k vánoční výzdobě. Pletu třetí, mamka první.
Po pletení následoval sraz s mými gympláckými přáteli. Do postele jsem se dostala ve čtyři ráno. Vůbec jsem se neopila a tancovala na příliš moderní hudbu. I tak jsem se moc bavila a velice ráda zase viděla známé tváře. Srazy jsou prima. Raději na nich poslouchám než mluvím. Je to většinou o úspěších a cestování a cílech a snech. Motivuje mě to, inspiruje, a přestože jsem nejspíš největší lOser ze všech tradičně se scházejících, necítím žádnou závist ani pocit méněcennosti. Zkrátka a dobře mě takové srazy obohacují.
Po (mém) pětihodinovém spánku jsme s Marťou a Peťkou pekly perníčky. Mé první a poslední letošní cukroví. Šlo nám to od ruky. A hlavně jsme byly spolu. Za takové chvíle jsem Vesmíru moc vděčná. Přesně taková adventní setkání patří k vánočnímu času. I ten ajer koňak a punč a smrdutý františek (letos mi kupodivu poprvé nevadí) a české koledy, vůně čerstvě upečeného cukroví a nové kýčovité ozdoby na záclonách a na naší girlandě nad barovým pultem (mamka má vytříbený vkus pro kýče).
V neděli konečně aktivně irské tance a můj oblíbený "mňau mňau" valčík a taky ta rychlá skotská skákačka, no prostě TANEC, i když na promenády a jeleny se ještě má nožka moc necítí. A jééé, lidi, já vám mám tak skvělýho fyzioterapeuta! Nejen že mě neustále zahrnuje komplimenty, ale on má TAK boží ruce, které by se mě mohly dotýkat do konce světa a já bych už nic víc nepotřebovala. Skvělý moment, při kterém si člověk naplno uvědomí (já to už nějakou dobu tušila), že SEX je NIC v porovnání s DOTEKY. Jsem asi dotekový typ. Anebo jsem prostě jen nezažila kvalitní předehru :D A jestli někdy natrefím na někoho, kdo bude vědět, JAK na mě, tak ho nepustím. No a kdyby to byl třeba nějaký fešný fyzioterapeut (jako ten s delšíma vlnitýma vlasama, co prošel kolem mě dnes ráno) nebo sebevědomím a úsměvným nadhledem sršící fyzioterapeutka, tak bych sublimovala bez oka mžiku. Já CHCI masááááááž!
A mám dva zápočty. Jeden blbý a jeden překvapený pocit k tomu. Za prvé, jsem FAKT líná, když nesvedu ani přečíst 4 kapitoly z historické mluvnice (omlouvá mě jedině skutečnost, že jsem opravdu neměla KDY číst, a šéf mě ještě zprdnul, že jsem nedorazila na vánoční slezinu), a pak test napíšu na 10 bodů ze 17. Za druhé, jsem FAKT chytrá, když jsem se učila úplně něco jiného, a pak si prostě tipla a na rozdíl od mnohých napsala opravdu jen dvě krátké věty a měla to dobře!!! To má pak člověk pocit, že zas tak hloupý není a že i ta paměť a logika nejspíš slouží. Vždyť není přeci jasné, že charakterologie je vlastně komparatistika a onomatologie se zabývá pojmenováním slov (na což jsem přišla díky asociaci ... nomen omen a bujné fantasii :D)?!
Voňám se teď Playboyem a nosím na zápěstí skoro diamanty. Před chvílí jsem nechala zmizet poslední kousek Triolady (Milka-300g). A asi se začnu zajímat o pěstování květin, protože jsem dostala roztomilou malou Poincézii od Shining Sun. A to ještě neví, že pod stromeček dostane okouzlující kousek z nebe - vybrala jsem nádhernou věc, kterou bych si sama vystavila, kdybych ovšem měla KDE, že. Snad se trefím do vkusu.
Hlavně se moc nerozplývat, protože přílišné nadšení rovná se rychlý pád do hlubin.
