Still alive
Pokaždé, když začnu psát článek na blog, vypadávají ze mě samé melodramatické věty. Naposledy něco ve stylu: Když se tvé sny rozdrtí na prach...
No, takže žádné kýčovité bláboly. Stačí napsat, že všechno je dost na hovno.
A taky že přemítám nad tím, jak naložit se životem.
Dělala jsem někdy vůbec něco jiného? Pořád jen přemítám. Plánuju. Sním. A pak to nevychází dle představ, všechno se hroutí a já zas brečím jako malá holka.
Muž se mi na konci května vrátí ze Sorbonny. Sám už nikdy nikam nepojede. To jsme si řekli prakticky hned v říjnu, kdy odjel do Paříže poprvé. Velmi rychle nám došlo (oběma!), jak těžké je nebýt spolu. Z mé strany mě to zjištění samozřejmě vůbec nepřekvapilo (pořád mám na paměti svůj skoro půlroční Leeds), ale Myšákův postoj mě velmi mile překvapil. KONEČNĚ. Došel tam, kam jsem se já dostala prakticky na počátku našeho vztahu. Ale tak některým to prostě trvá, že. Hřeje mě to. Moc. Máme krásnej vztah a já jsem za něj neskutečně vděčná. Je to můj domov. To nejdůležitější, co mám, co spoluvytvářím, pro co žiju.
Ale to neznamená, že bychom nemohli jet někam spolu. A ideálně někam daleko a na hodně dlouhou dobu. Mně už je totiž jedno, co budu v životě dělat. Nějaká práce se vždycky najde. Neumím nedělat nic a jen tak proplouvat. No a muž zvažuje hledat v zahraničí. V jeho oboru je to hodně dobrý nápad. Má mou podporu. A samozřejmě nadšení. Chci pryč. Tady mě teď nic nedrží.
Protože když se "vaše sny rozdrtí na prach", pak prostě nemáte stání...
Time to fly again?
