Stoupající křivka se povážlivě chvěje
Radost z úspěšně zvládnuté zkoušky z frániny a ještě k tomu za jedna mě nejspíš oslepila na tolik, že jsem z hlavy vypustila veškeré dnešní plány, počínaje přípravou na čtvrteční test (když zítra celý den učím) a přečtením všech úryvků, které jsou k testu zapotřebí.
Ta samá radost mě nasměrovala do obchodu a donutila mě zaplatit za višňovou milku a snickersku a přesvědčila mou vůli, že je na čase trochu ubrat v mém snažení a aspoň maličko si dopřát sladkostí života. O něčem podobném se mě snažila přesvědčit i včera, kdy jsem do sebe cpala deset deka (teď to zní,jako bych chtěla napsat šunky :D) arašídů v čokoládě. Kdyby aspoň v karobu!
Myslím, že se mi nedaří udržovat rovnováhu mezi learn and relax. Relax spočívající v odměnách značně převyšuje mé snahy a výkony. Zatím jsem zvládla tři zkoušky za jedna, nespočet zápočtů, jeden zápočet nedala a tři mě ještě čekají. A už jsem si koupila dlouhé zelené šaty ze Sanu Babu (jo, byly pěkně mastné), barevnou kostkovanou košili á la podporujem homosexuální menšinu (taky pořádně drahou) a čekám na objednaný přívěšek ze stříbra s olivínem (ještě mnohem mnohem dražší). A pokud vše zvládnu do 27.května, kdy opakuju kritiku, jdu koncem měsíce na barvení! Kdybych to nezvládla, půjdu až koncem června.
Mám se ráda :o)
Chci, aby už byly prázdniny! Chci, abych už doučila školky a měla za sebou ty dvě besídky, z kterých mám husinu, jen na ně pomyslím. (budu muset šéfovi říct, že mě ani nenapadne učit příští rok kurzy, ve kterých jsou rodiče spolu s dětma, to by mé sebevědomí nedalo! Konfrontace s někým, kdo by na tom mohl být lépe než já, je pro mě stále noční můrou. Setkat se s autoritami z oboru z pozice studenta mi nečiní žádný problém. Pokud se s nimi mám setkat jako kolega, najdete mě dvacet metrů pod zemí). Chci učit JEN své milované studenty a vymýšlet všelijaké kreativní hry a cvičení. Chci si číst o archetypech, mytologii, bohyních, Jungovi, snech, dál zkoumat Knihu a psát esej o britských pohanských bohyních. Chci si nechat opravit kolo a po roce opět vyrazit na výlet. Chci do fitka! (které mám zaplacené od minulého pondělka) Chci chodit na výlety a trávit moře času s přáteli. A už chci být ve Slovenském ráji, kam vyrážíme v můj narozeninový den.
Chci, ale nejde to ... takže to musím zvládnout zítra a nejspíš se z toho zblázním! Už mi ani nepomáhá vědomí, že mám dva pokusy, že se svět nezboří, když to nezvládnu teď, že nejde vůbec o nic, pokud nejde o život. Ne, nepomáhá to.
V pondělí jsem byla TAK vystresovaná, že jsem se probudila ve tři ráno (po necelých dvou hodinách spánku) celá zpocená a už oka nezamhouřila. V sedm jsem vylezla z postele a rozhodovala se nad maté energy a třezalkou (nebojte, už vím, jak se nepředávkovat). Zvítězila třezalka ... sice jsem potřebovala povzbudit a probudit se, ale usoudila jsem, že důležitější je se uklidnit. I kdyby byla třezalka placebo, tak na mě by fungovala. Ten POCIT mi úplně stačí.
Život by byl snazší bez těhle "asi sebou brzo praštím" pocitů PŘED. K čemu je mi, že vím, jak bojovat s burnoutem, co je autogenní trénink, jak důležitý je relax a tvůrčí činnost, když nic z toho nedovedu využít v krizové situaci?! I am a master of theory who knows but haven't experienced yet.
A ani nevím, jestli mě záda bolí z toho gauče, na kterém už devět měsíců spím, anebo je to pocitem, který mám z toho, že spím na tomhle gauči. Jsem bezprizorní. Again and again. Možná je mým osudem být neustále ztracena. Ve světě, ve vlastní hlavě, ve škole, prostě všude. Ale už mě to ani nijak nevzrušuje, protože se pomalu smiřuju či spíše snažím sžít s vědomím, že život rovná se změna a že najít něco stabilního je zcela nemožné. Teď tu otřepanou frázi začínám pomalu chápat.
Věřit v jistoty je hloupý. Věřit na zázraky je naprosto normální. V mým světě.
