Summer trouble
Paris Hilton ze mě v dohledné době nejspíš nebude. Ráda bych přidávala korunku ke korunce, ale to bych musela mít z čeho přidávat. Opravdu nechápu ty občasné články v novinách, jak "dnešní mladí nechtějí pracovat" Kdybych měla mluvit za sebe a za San, tak my dvě řešíme zcela opačný problém. Pracovat chceme, potřebujeme, jenže ono jaksi není kde. Člověk může sebevíc chtít, sepisovat inzeráty, prosit v jazykovce, ale přes léto zájem umírá. Včera mi jeden týpek řekl: "Já bych nad 25° hodiny úplně zrušil" a ostatní mu přikyvovali. Musela jsem se hodně držet, abych se ho nezeptala, co by jako dělal, kdyby mu v práci řekli "Tak kámo, je 25, dneska se nemaká, samozřejmě bez nároku na honorář." Hold nemůžu mít všechny studenty tak uvědomělé jako ty mé vlastní - zmíněný týpek je z mé nové skupinky a ještě nepochopil, že mé hodiny jsou forma relaxace a zábavy, která člověka přenáší do jiného světa. Už chápete, proč nemám ráda chlapy?! Samé debilní kecy, když to není sex, tak je to něco naprosto pitomého.
Pracuju proto, že mě to baví. A pracuju proto, protože i jízdenka něco stojí a taky bych měla jíst a tak nějak existovat.
Nechci chodit do jazykovky? Tak nechodím! Proč ty debilní kecy kolem?
Můj lekcemi napráskaný diář teď zeje prázdnotou a mně chybí řád. ŘÁD. To je asi to samé, jako když z ničeho nic přestanou na křižovatce fungovat semafory. A ten zelenej brouk s velikýma kopretinama nemá nejmenší tušení jestli stát, jet, zahnout, blikat, troubit, prostě vůbec neví, protože je zmaten.
Poučení z loňska? Nulové!
A k tomu pocit, že cokoliv co udělám, jen přidá na messy charakteru mého života. Místo abych ho učinila jednoduchých, se stává čím dál více komplikovanějším. Mým přičiněním.
Zrovna dnes jsem na psychologii.cz četla parádní radu jednoho čtenáře, se kterou souhlasím. "Nepomáhejte nikdy nikomu jen proto, že vy si sobecky usmyslíte, že je slabý a že potřebuje vaši pomoc, pak už je to čistý egoismus (upřednostňování vlastního pohledu a pocitu nad pohledem a pocitem jiných)." Vědět to dřív, ušetřím si spoustu trápení! Takže jsem vlastně egoista. Bezva! A já myslela, že samaritánka. Na druhou stranu se musím obhájit ... co když se snažíte někomu pomoct proto, protože vás jeho způsob chování zraňuje? A když druhý ví, že to tak je a stejně na svém jednání nehodlá nic změnit. Tomuhle druhu pomoci se říká jak? Hloupost?!
Takže jsem egoistická hlupačka přicházející o důstojnost a ztrácející své sebevědomí. Proč? I DON'T KNOW!!! Teda, já vím proč. Ale co nevím je, jak se toho zbavit. Té sebedestruktivní snášenlivosti nechat si srát na hlavu.
Asi neumím milovat sama sebe ...
