Sun shines
Člověk se cítí šťastně a vyrovnaně, spokojen se stavem věci, blaženě kouká do sebe a kolem sebe, svobodně dýchá, a když se zdá, že to snad nemůže být lepší, zamiluje se. Chvilkové poblouznění ho přesvědčí o tom, že svoboda je pro nuly, protože proč se někomu "neodevzdat", když je to tak jedoduché a přirozené. Nechat se vtáhnout do závislého vztahu, kde největší touhou je splynout v jedno a už se nikdy neoddělit. Opravdu se mi to líbilo. A všechna psychologie a filosofie šla bokem, protože prostě LÁSKA.
A pak jeho upřímnost. Rozhodnutí povznést se nad své touhy. Nabídnout pomocnou ruku. Nechat si ublížit, a přitom ve skutečnosti objevit další kus sebe. Ztratit idealistické brýle. Tak trochu víc zase pochopit. Svoboda je úžasná věc. O to krásnější, když ji ctí oba partneři. Cítím se skutečně dospěle. Dokonale si vědoma sama sebe. Zamilovanost se zase vrací, ale je zcela jiného druhu.
Můj drahý muž je velice upřímný. Řekl mi věci, které by mě kdysi dávno nejspíš zranily a já bych se začála utápět v beznaději a domněnkách. Dnes ale není kdysi. Jeho upřímnost ve mně vyvolává respekt. Vážím si jeho důvěry a přímého jednání. Proto jsem mu taky řekla, co ve mně jeho slova vyvolala. Řekla jsem mu všechno. O mých obavách, o mém prožívání, o pochopení. Cítím, že oba děláme vše proto, aby náš vztah měl ty nejpevnější základy. Vždycky jsem si přála, aby můj muž byl zároveň můj nejlepší přítel. Máme nakročeno správným směrem.
Důvěřuji své intuici. To, co mi řekla, když jsem ho poprvé uviděla. Po necelých dvou týdnech jsem nepocítila jediné zaváhání. Od našeho prvního rozhovoru jsem měla dojem, že jsme se sešli jako staří přátelé po hodně dlouhé době. Asi jsem ještě k nikomu nebyla tak otevřená - prakticky od počátku vztahu. Nevěděla jsem o něm nic, a přesto jsem měla pocit, že mu můžu stoprocentně důvěřovat.
Míšu by tyhle mé řeči vyděsily. Věnoval by mi všeříkající výraz a nazval by mě psychopatkou. A přesto bych v jeho očích viděla záblesk souhlasu, který si zatím nechce přiznat. Jeho zelené oči jsou jako zrcadlo, v kterém se zcela zřetelně odráží jeho vnitřní pochody. Rozesmívá/rozčiluje mě jeho sarkasmus, ale pohled do očí stačí k tomu, abych viděla, jak to skutečně myslí. Namluví toho spoustu, ale jeho gesta a oči ho prozradí.
Možná na něj trochu spěchám. Vlastně ani nevím, za čím se tak ženu. Musím trochu zvolnit. A žít okamžikem. Nevztahovat se tolik k budoucnosti. Číst a malovat a tancovat. Zapomenout na dokonalost. Jen tak být. Tak je to.
