Tady a teď
Ani nepamatuju, kdy jsem naposledy byla v jeskyni. Jestli jsem se někdy dotýkala stěn, vnímala její vlhkost, naprosté ticho a jemný proužek světla rozzařující temnotu. A prsty mi voněly jako čerstvá tráva a hlína. V hlavě prázdno. Jen úžas v očích, či spíše touha. A další jeskyně a další. A malé mystérium: "Odkud se asi bere TOHLE světlo?"
A pak spousta polorozpadlých schodů, les kolkolem, výhled do kraje a nikde ani živáčka. Pod nohama kamení a malé fialové květy, v dálce další kopec a další a další. Kousek dále lom s azurově modrými jezírky. A ta hloubka! Raději nestát nad okrajem. Prý se tam dají najít zkameněliny, jen si člověk musí vzít kladívko.
Procházka útulnými uličkami Štramberku směrem k dalšímu požitku. Jídlu. Gnocchi se sýrovou omáčkou, šunkou a špenátem a rukolou navrch. Mé první včerejší jídlo, když neberu v potaz čokoládu. A vlastně první pořádné jídlo za několik posledních dní. Pocit slasti, dokonalého uspokojení. Plného bříška :o)
Několik hodin proseděných na hradních zdech s výhledem na město. Mraky jako křídla andělů. Zelenavé kopce v dálce, okouzlený pohled a turecký sed. Přátelská zpověď. Pocit sounáležitosti, radosti a naplněnosti. Nádhera. Jemný větřík ve vlasech, vlasy v obličeji, úsměv na rtech. Možná trochu přiblblý, ale co na tom sejde. Mravenci a šortky, do kterých jsem se ještě před dvěma měsíci nevešla. Ano, už je i zapnu a s DVOU CENTIMETROVOU rezervou. Potěšený výraz. Uspokojení. Trochu pýcha nad samovolným úspěchem. Aneb frustrace plodí nechutenství.
Vnímat, vnímat, vnímat. A už nikdy nepřestat ... miluju život!
