Tak teda hm
Pociťuji silně xenofobní sklony smíšené s hysterickým smíchem. Že nic není tak, jak bych to chtěla, mi už připadá jako samozřejmost. Na co se rozčilovat, že? Jestli žijeme jen jednou, tak si přece nebudu zbytečně "vytvářet" nové vrásky. Už tak jich mám dost. Minimálně dvě na čele.
Blíží se deadliny. Svůj hysterický smích přestávám mít pod kontrolou. Občas se prostě objeví a já se nedokážu přestat smát. A nemám ráda lidi. Abych byla upřímná, vůbec žádné lidi! V těchto chvílích komunikuju jen proto, že je to nezbytné. Trochu přetvářka, vím, ale zas mě to přejde. Opětovně mě chytají touhy "uletět do pryč" a pozavírat všechny dveře.
Představa státnic mi připadá směšná. Představa zkoušek, které se už blíží, děsivá.
Chtěla bych bez pocitu viny jezdit na kole, číst knížky, tancovat a tvořit. Místo toho si plánuju den za dnem, hodinu po hodině, abych pak nesplnila vůbec nic. Pěstuju si žaludeční vředy a stres a prostě asi propadnu depresi, jestli se hodně rychle něco nestane. COKOLIV.
Jímá mě panická hrůza ze španělštiny. A nejsem schopna hnout ani brvou, abych s tím něco provedla. Strach mě paralyzuje. A já myslím na prázdniny, až vyzkouším svůj nový foťák. Na který nemám našetřeno ani korunu. Ale prostě věřím, že si ho pořídím. Nějak.
Chybí mi jedna docela podstatná věc. Na kterou myslím častěji než často. Není to sex, nýbrž odhodlání se do něčeho pustit. Nejhorší je vždycky první věta. Proto ty eseje pořád nemám.
Už mě to nebaví
A cítím se čím dál tím víc blbější
