Tak trochu víc se usmívat
Lidi v tramvajích se mračí. Ta vráska mezi očima z nich dělá nepřístupné bytosti. A nezachrání je ani dobře padnoucí šortky a dlouhé tmavé vlasy přes ramena. Hodně koukám kolem sebe. A těší mě pohled na pěkné lidi. A ještě víc na ty, co se usmívají, jenže takových je hrozně málo. A pak vjedem do tunelu a odraz v okně mi řekne, že ani já se netvářím kdovíjak vesele. Hmmm. Nasadím úsměv, zkontroluju v okně, připadám si jako blbec a znova koukám po lidech. Někteří překvapením uhýbají pohledem, jiní pozvednou obočí stylem "co-po-mně-jako-chceš" a najdou se i tací, co na tváři vykouzlí úsměv vlastní.
Budu se víc usmívat! Svět nezměním, ale můžu změnit sebe. I když usmívat se jen tak bez důvodu fakt zavání psychopatismem :D (Joo, miluju neologismy a cizí slova, která občas pletu - schválně, abyste si nemysleli, že jsem ignorant)
Zrovna dneska vypadám, a nebojím se to přiznat nahlas, hodně blbě. Na obličeji mi vyrostlo asi pět růžových kamarádů, které mám tendenci neustále škrábat, čímž jejich stav ještě zhoršuju. Vím, znám, ale odolejte nutkání! Takže se na sebe křením do zrcadla snažíce si naaranžovat vlasy tak, aby bylo vidět minimum. No ale s tou boulí na bradě asi nic nezmůžu. Nejsem Copperfield. Spousta lidí kolem mě si myslí, že když hodně čtu, mám taky velký přehled. Haha. Pamatuju si jen takové věci, jako že akné je tělesným projevem nevyužité sexuální energie, a tak podobně. Neodvažuju se toto tvrzení potvrdit ani vyvrátit. Až (jestli vůbec ještě) tu svou energii využiju, dám vědět, v jakém stavu je má pleť :D ... Mám takovou teorii, že i kdyby pupínky nezmizely, je to tím, že asi nevyužívám veškerý potenciál své sexuální energie. To je tak, když chci psychosomatice věřit za každou cenu. Buďte eklektici! :D
Se sexem se pojí jídlo. Vždycky jsem po něm měla neskutečné chutě na čokoládu. Chvilka k zamyšlení ... je tato chuť skutečná nebo je to pouze emocionální hlad po něčem, co člověk nezískal? Ha! (Mám dnes fakt super náladu, tak se zrovna směju, protože jsem četla jeden článek, který jsem sice pochopila, ale došlo mi u něj, jakej jsem magor a jak si o sobě myslím, jak nejsem spirituálně na výši, hahá, fakt kráva, směju se sama sobě. Ego je strašná věc :D) Zpátky k jídlu. Vařila jsem. Po delší době zase něco pořádnějšího než zelný závin a muffiny. Ukuchtila jsem palačinky na našem "musíte-mít" palačinkovači a naplnila je houbovým bešamelem. Spousta lidí houby nerada. Stejně tak mlíko. Já mlíko piju z krabice a lidně ho za den celé vypiju. A houby jím i ty slizké (možná právě proto, že jsou slizké? :D). Já vlastně jím úplně všechno, když mi to chutná. I ten pórek snesu. A hrušky. A po Pavlově steaku vím, že i maso může být chutné, když se umí připravit. Já prostě miluju jídlo!!!
Ale ty mé stravovací návyky by jednoho zabily. Víte, co je na mé práci nejhorší? Organizování času. Mám tolik hodin a tolik přejíždění z místa na místo, že prakticky nenajdu čas na klidné vychutnání si jídla. Jasně, můžu spucnout (S jako směrem dovnitř, do bříška? Anebo Z jako změna stavu housky? :D) housku v buse, jenže já housky nejím. Karbohydráty a tak, zlo, že jo. Tak si dám aspoň mrkev.Myslíte ale, že si každý den ráno vzpomenu oškrábat mrkev?! S mým naprosto nemožným posouváním budíku o deset minut celé dvě hodiny, abych se pak konečně vyškrábala z postele, našla učebnice, hodila něco přes sebe a utíkala na tram? No way! Chtěla bych žít na Okinawě ... kde je čas naprosto nepodstatný ...
Proto není divu, že se po celém dnu nic nejezení nadlábnu doma a muffin roste a roste a bílé šortky velikosti 38 vypadají v šuplíku jako výsměch mé "cílevědomosti" A druhej den, když si vzpomenu na mrkev, si ji neoškrábu proto, abych vědomě nic nejedla a potrestala se za to, jak blbě jím.
Nejsmutnější na tom všem je, že si moc dobře uvědomuju, co a jak dělám špatně, jenže s tím nic nedělám. Dneska se už třetí den za sebou odhodlávám, že zajdu do expresky. Samozřejmě že nezajdu. Ne sama. Vůle je něco, co poslední dobou postrádám. Prázdninový režim? Nebo jen blbá lenost?!
Považuju za zázrak, že jsem sepsala dva výkazy do jazykovky a poslala. Ono to zabere čas. A čas je TAK drahý. Zvlášť ten, který trávím čtením vlastního písmenkování. Anebo samotným písmenkováním. Prostě sama se sebou. Někomu to možná přijde jako slepičí guláš, nesmyslná mňága, pro mě je to čistka, taková Brumbálova myslánka.
Včera jsem si říkala, že bych se TAK moc chtěla zbavit všeho, co vím a znám. Být zas tabula rasa, ten nepopsaný list a nasáknout vše znova a vybrat jen to, co opravdu za nasání stojí. Teď jsem přehlcená vším možným a místo toho, aby se mi myšlenky srovnaly, se jen víc a víc zamotávají a stejně tak můj pohled na sebe a na svět. Poslední dobou se to snažím zaspat, ale je to jako dát si ruce před oči. A tak uvažuju o terapii tmou, o které mi vyprávěl Erlin.
Tak nějak přemýšlím, co bych měla vlastně dělat. A co chci a nechci.
Pořád mám pocit, že je něco "víc" na co nedokážu přijít. Řešíte taky takové věci?
