Talent od přírody
Jen co jsme si půjčily brusle a skočily na led, všechny pohledy se stočily našim směrem. Zvláštní. Vždyť jsme stály na bruslích poprvé po deseti letech. Daly si kolečko, pár piruetek a objevil nás hledač talentů. Ptal se kolik let už bruslíme. Nabídl nám spolupráci. Příští týden první trénink. Prý z nás budou hvězdy ...
... jasně, padající hvězdy. Obě jsme žuchly jenom jednou a pak se smály a smály a smály. S rukama před sebou bruslily (???) od mantinelu k mantinelu a vydávaly podivuhodné zvuky. Úžasná podívaná. Předjížděly nás čtyřleté děti a la Pluščenko. A my se hihňaly jako by nám bylo šest. Radost za všechny peníze.
"... ale já to fakt umím. Když mi bylo devět, tak jsem bruslila JENOM v té části pro dospělé."
"Ale to bylo před deseti lety!"
Pravda, představovala jsem si verzi A, ale ta se vypařila, jakmile jsem poprvé došlápla na led. Taktak jsem se udržela na nohou a dojela k Marti. "... asi nám přebrousily brusle, moc to klouže ..." Hledat naprosto zcestná vysvětlení mi opravdu jde. A pak jsme se rozjely a asi třičtvrtě hodiny (do zavíračky) pokoušely osud. Vernerovi se to moc nepodobalo. Jak u toho ještě může skákat?
Musím ale připustit, že ke konci jsme jezdily pěkně. Bez vrávorání. S úsměvem na rtech a nohama totálně umrtvenýma. Poslední brusle, které byly k mání, měly číslo 38. My máme 39 - 41. To znamená, že třicetdevítka je tak tak. No ale padly /jako ulité pro malé šneky/ a my po vystání dlouhé předlouhé fronty mohly na led.
Sláva vítězům. Led pokořen.
