Temné noci duše
Rozečetla jsem (česky, trapné, já vím :D) Temné noci duše od Thomase Moora. Loni na podzim bych díky téhle knize nejspíše chápala, proč depkařím a že je to úplně normální. Letos mi kniha říká, že jsem na cestu z depky přišla sama a správně. Umění. U-M-Ě-N-Í. Jop, přesně tak. Jsem na straně 30, takže ještě nic nevím. Tón přívětivý, psaní čtivé, bez zbytečných odborných termínů. Takové spíše duchovní čtení, než-li psychologické.
Je možné, že právě z TOHO mám lehkou depku?!
Hlavní myšlenkou knihy je ukázat lidem, jak se depresivní stavy, či lépe řečeno temné noci duše dají využít k seberozvoji. Tak teď zírám do nitra a koumám nad tím, co dělat s tím, že stojím za houby. (ten povzdech JDE slyšet až sem ... jo, fakticky). Někteří lidi se při sebemrskačské náladě prostě zavřou mimo svět a užírají se sami. Já křičím do světa.
Ach jo, jak já nesnáším porovnávání. A svou žárlivost. Neviditelná, neexistující monstra. Asi nakonec psychopat budu, neb se svých zajetých vzorců chování a smýšlení nedovedu zbavit.
Sesbírat z popela střípky rozbitého sebevědomí mi někdy připadá jako never ending story. Myslet si není tak děsivé jako vidět na vlastní oči. Jako by mé snahy stát se sama sebou rozdmýchávaly oheň a pálily dávno shořelé. Čím více se snažím, tím jsem si jistější, že sebevědomí je pro mě stejně vzdálené jako Luna. Možná, kdybych se naučila pokoře ...
