Tempus fugit
Prázdniny utekly nečekaně rychle. Ani jsem se nestihla začíst do české literatury a už máme září a s ním anglo-americké čtení ke státnicím. Jsem zaneprázdněná čím dál tím více. Rozvrh se zaplňuje. Částka na účtu se konečně zase přehoupla na pětimístnou cifru, takže netrpím pocitem, že zítra zhynu hlady a nebudu mít ani na vlastní kremaci. Noví studenti přibývají každým dnem a spolu s nimi závazky a logistické trable, protože na teleport ještě nemáme licenci a Hermionin obraceč času taky nevlastním. Chtěla bych toho dělat hodně, ale v konečném důsledku jsem šťastná jako blecha, když něco odpadne a já se díky tomu můžu uprostřed týdne válet celý den v posteli, koukat na filmy, cpát se chalvou a popíjet tuareg.
Mít toho přehršel je skvělé, protože cítím, že žiju, že se neflákám, že jsem produktivní, že si žiju svůj sen. Nicméně, pořád mám na paměti podzim roku 2012, kdy jsem makala jako šroubek pro tři jazykovky, utápěla se ve své pseudodepce a své stesky završila zlomením nohy. Tělo ví, tělo si řekne! Takže všechny ty varovné signály, které pípají a blikají poslední tři týdny, mi skutečně na pocitu spokojenosti nepřidávají.
Začlo to zádama. Zkoušela jsem Jillian, tu sadomasochistku, a všechny squatové cviky mě bolí. Buď mám tak mizerná záda, nebo to prostě cvičím špatně. Ze zad se bolest rozšířila do hlavy. Dva týdny, z toho týden v kuse. Pak pata, "něco" v ní asi je, ale na povrchu nejde nic vidět. Jen to bolí jako modřina. Stále. Pak žaludek. Obrátil se mi asi čtyřikrát, z toho dvakrát úplně a jednou v pět ráno. Ne, bejby nebude. To mě totiž taky napadlo. Ale mamka má jasno, jsem hypochondr jako vyšitý. K dnešnímu dni je mi fajn. Proč? Protože jsem zvolnila a spousta studentů je na dovolených. Hold jsem na práci asi stará.
Anebo je to tím, že jsem naslibovala hory doly a teď to jaksi nemám jak splnit. A můj smysl pro zodpovědnost trpí.
Za zhruba tři týdny začne škola. Přihlásila jsem se na franinu1. A taky mě bude učit kamarádka Terka - už skoro píejčdý, které musím vtlouct do hlavy, že 150 korun za hodinu je do nebe volající zvrácenost! Diplomka se má odevzdat na počátku ledna a státnice jsou v únoru. O nedělích zase irské tance, kde jsem začátečníkem už od roku 2010, přesně od 14.února (že si vždycky zapamatuju takové blbosti, ale o imigrantech už zase nic nevím, chjo). Je třeba provětrat kolo a zdá se, že se půjde na hory. Potřebovala bych boty, čekám na laptopový batoh z Amériky, popíjím po ránu a večer mladý ječmen, kašičky už nepapám instantní (i když ta špaldová byla vynikající) ale vařím si je z vloček a PANEBOŽE hraju The Sims 3 ... to mi byl čert dlužen ... do 3 do rána, celý den, úplně jsem zapomněla, jak rychle utíká čas a jak člověk vůbec nepotřebuje jíst.
Původně jsem chtěla psát o svém letním čtení, ale trochu se to zvrhlo jiným směrem. Tak třeba příště. Mám totiž spoustu skvělých tipů!
P.S. Že jsem úplně marná, co se zapamatování si herců týče, se dnes dokonale prokázalo při sledování The Fault in Our Stars. Mr Imperfect podotkl, že "to je ta herečka z Divergent" a já se vůbec nechytala, přestože jsme zmíněný film viděli asi před týdnem. A chvíli na to "a to je ten týpek, co hrál jejího bratra" ... Tak si říkám, že už i má paměť odchází do věčných lovišť ...
