To, co daruješ
Popíjím citronovou trávu a sedím u velkého počítače v ségřině pokoji. Pod zadkem mám růžový polštář a pod polštářem svou vlastní stoličku z Ikea. Mimochodem, do Ikea se jdeme zítra s Peťkou podívat, očíhnout novinky a třeba i pořídit stylovou bednu na mé výtvarné potřeby a pomůcky do školek.
Školky ... hmmm ... zatím to nevypadá moc růžově. Z hlasu mé nové šéfky jsem slyšela negativní tón. Nepřestávám doufat. Nejde mi ani tak o peníze, i když ty jsou taky důležité, jako spíše o to, že jsem se těšila. A těšila jsem se moc. Přestože děti dovedou vybít a zničit a zdeptat, dovedou taky pořádně nabít a zaplnit srdce láskou. Jeden rok mi stačil k tomu, abych si zvykla, našla to správné tempo, přestala se trápit a začala předávat a sdílet a těšit se spolu s nimi. A teď že bych je neměla učit? Představit si to dovedu, nicméně by mě to opravdu mrzelo.
Věřím tomu, že Vesmír všechno zařídí, neb vše je vždy takové, jaké to být má. Bez mých egoických intervencí :o)
Jo, ego ... falešné já, které se nás snaží přesvědčit, že jsme někým, kým ve skutečnosti nejsme.
Nejspíš jste si všimli, že pořád něco řeším. A když se zrovna v ničem nehrabu, užívám si prázdnoty mysli. Někdy mě to prázdno ale přestane bavit, neb bohorový klid je přeci jen značně stereotypní (pro mou neposednou duši) a jak správně poznamenala Stela, jsem tak trochu masochista, a proto se dobrovolně přikláním k té depresivní části mého já. Dobrovolně! Ač to zní hloupě a nepochopitelně, vymáchat se čas od času ve vlastním žalu mi přináší nebeské potěšení. Problém nastává, když to přeženu a začnu se topit. Návraty jsou pak skoro nemožné a já propadnu beznaději a víře, že slunce už nikdy nevyjde.
Teď jsem četla na mém oblíbeném serveru, že jáma pod námi je jen tak hluboká, jak si ji sami vykopeme. True!
Zrovna včera jsem si ji zase začala kopat. Neboť mě má žárlivost donutila smýšlet negativně. Probudila ve mně strach. Strach, že přijdu o někoho, koho miluju. A pak se ozvalo mé já, můj vnitřní hlas, taková ta nejryzejší část, které občas reaguje bez vašeho vědomí, prostě se objeví a něco řekne a vy cítíte, že to je TO, co opravdu chcete. Ten můj hlas mi řekl: It is time to go. (jo, mluvil anglicky :D) Píchlo mě u srdce a téměř se mi zastavilo. Vždyť to je přeci to poslední, co bych chtěla udělat!!! A pak mi to došlo. Touhy ega a touhy mého já. Ego se bojí ztráty, kdežto mé já chce svobodu, nebýt na nikom a na ničem závislé. A tak jsem se včera vnitřně rozloučila. Po roce a čtyřech měsících jsem našla svou skutečnou svobodu. Už mě nic nedrží. Teď se už konečně můžu vydat do Británie, aniž bych se děsila toho, co mě teda čeká, až (pokud) se vrátím.
Nejspíš vám mé písmenkování připadá jako nebetyčná slátanina. A připadám vám jako magor, kterému straší ve věži ze všech těch psychologických knih a článků. Možná. Kdybych něco takového četla, asi bych si myslela totéž. Pro mě je ale to, co píšu, jen ujištění o realitě skutečné výhry. Zvítězila jsem nad egem - nad svými strachy a touhami. Ještě to chce čas, aby se všechno uhladilo. Cítím ale, že přesně tak to Vesmír plánoval. Poslal mi ji do cesty pro to, abych k sobě přestala být krutá.
Někdy mě napadne, jestli by se Shining Sun smála nesmyslnosti toho, co tady píšu a co si myslím, anebo by to brala stejně vážně jako já. Jednou bych jí o všech svých vnitřních pochodech chtěla říct. Až nastane ten správný čas.
Konečně jsem pochopila myšlenku filmu Můj učitel Ibrahim: To, co daruješ, je navždy tvé, to, co si ponecháš pro sebe, je navždy ztracené. Není to sice úplně stejný případ, ale jádro je stejné. Připoutávat se znamená kopat si jámu.
